V úterý znovuzvolená předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen konečně ukončila týdny plné spekulací, zákulisních informací a intenzivních jednání s členskými státy, když představila návrh nové Komise a jejích portfolií. České politické kuloáry přitom nadějně doufaly, že se podaří pro Jozefa Síkelu, ministra průmyslu a obchodu, urvat skutečně významnou agendu. Zpočátku se mluvilo o jeho možném vedení energetické politiky EU, později se objevily zvěsti, že by mohl dostat do rukou i portfolio mezinárodního obchodu, kde by řešil například ochranu evropského průmyslu před čínskou konkurencí nebo klikaté obchodní vztahy s USA. Zkrátka portfolio, které by se pro exportně orientované Česko opravdu hodilo.
Mnozí proto nabili dojmu, že Česko konečně dostane ono vytoužené „silové“ portfolio. Nebylo by to ostatně poprvé, kdy jsme měli velké ambice na klíčový post. Jenže, jak už to tak bývá, když Ursula vytáhla svůj finální seznam, rozčarování na sebe nenechalo dlouho čekat. Opoziční komentáře hned začaly sborově hlásat o „dalším debaklu“. Připomíná to situaci před pěti lety, kdy současná koalice označovala agendu Věry Jourové za prohru Andreje Babiše. Dnes zase opoziční ANO kritizuje vládu za to, že portfolio mezinárodního partnerství je prý pro Česko ponižující. Jak se říká – co bylo, to bylo, teď zkrátka jedeme nanovo.
Ačkoliv se zde nebudu rozepisovat o tom, zda je portfolio mezinárodního partnerství skutečně takovým propadákem (na to mám jiný komentář), rád bych se zamyslel nad tím, proč znovu prožíváme zklamání z neúspěchu na evropském poli. Proč to vypadá, že Slováci, ač jejich vláda nepatří mezi oblíbence evropských partnerů, jsou v těchto vyjednáváních schopni zabodovat lépe než my?
Jedním z důvodů je dlouhodobá absence českých politiků v širších evropských strukturách. Nejde jen o to, jak se nám daří v Radě EU nebo v Evropském parlamentu, ale hlavně o to, jakou roli hrajeme v rámci evropských politických stran a frakcí. A tady bohužel vynikáme spíše svou neúčastí. Například v Evropské lidové straně, nejsilnější politické formaci, která ovládá jak Radu EU, tak Evropský parlament, naši zástupci zrovna nezáří. KDU-ČSL a TOP 09 jsou sice členy, ale STAN, který Síkelu nominoval, už nikoliv. Ve vedení této strany navíc Češi prakticky nehrají žádnou roli. Takže, když Ursula von der Leyen ani netušila, z jaké politické frakce náš nominant pochází, není se vlastně čemu divit.
Naše postavení dále komplikují i slabé vazby českých politických stran v Evropě. ODS sice patří do Strany evropských konzervativců a reformistů (ECR), ale vliv této skupiny je v evropské debatě zanedbatelný. Pirátům jejich vlastní evropská strana příliš nepomáhá, protože nemají partnery v Radě EU. A co se týče ANO, jejich přestup do Patriotů pro Evropu byl sázkou na kartu s velmi omezeným vlivem. Komunisté jsou pak v evropských strukturách už úplně mimo hru.
To vše by nebylo tak zlé, kdybychom dokázali v klíčových momentech najít národní shodu a společně pracovat na dosažení důležitých cílů. Jenže představa, že by česká politická scéna dokázala překonat své nesváry a spojit síly pro získání významné pozice v EU, je v našich podmínkách bohužel téměř utopická. Podívejme se třeba na Portugalsko, které i přes střídání vlád dokáže prosadit své lidi na prestižní posty. Když portugalský premiér António Costa nedávno získal předsednictví Evropské rady, nevadilo, že je z jiné politické strany než tamní vláda. Nebo Ursula von der Leyen, nominovaná německou vládou navzdory tomu, že je z opoziční CDU.
V neposlední řadě máme i velmi málo zástupců, kteří by na evropské úrovni disponovali širokými kontakty a dovedli je efektivně využívat. Nejde jen o politiky a politické strany, ale i o odborníky, zástupce občanské společnosti, lidi z think-tanků a v neposlední řadě tak často opovrhované úředníky, kteří by mohli reprezentovat naše zájmy. Ano, pár výjimek se najde, ale celkově je naše „česká stopa“ v evropském prostředí, tam kde se evropské dění také ovlivňuje, neadekvátní našemu potenciálu.
Jestli ale chceme mít v Evropě větší vliv, musíme na tom pracovat – systematicky, koordinovaně a s odvahou překonat vnitřní rozepře. Žádný Brusel za naše úspěchy a neúspěchy nemůže. Jestli něco chceme změnit, máme to ve svých rukách. Ale pokud se nic nezmění, za pět let nás asi opět čeká stejný koloběh zklamání a rozčarování, že jsme při rozdávání evropských postů zase „ostrouhali“.