Deset let poté, co Moskva zahájila válku proti Ukrajině a dva roky po poslední invazi jejího západního souseda, se Evropská unie ptá, zda by měla koordinovat úsilí o posílení evropské vojenské kapacity ve světle nejistých budoucích ambicí Ruska.
Deset let poté, co Moskva zahájila válku proti Ukrajině a dva roky po invazi na území jejího západního souseda, se Evropská unie ptá, zda by měla koordinovat úsilí o posílení evropské vojenské kapacity ve světle nejistých budoucích ambicí Ruska. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová navrhla , aby EU sama dotovala nákup zbraní členskými státy a vytvořila nového zvláštního komisaře, který by toto úsilí koordinoval.
Tato iniciativa částečně odráží realitu, že mnoho států EU v posledních dvou letech udělalo pro posílení své vlastní obrany velmi málo, i když některé státy byly s municí a penězi vůči Ukrajině velmi štědré. Evropané se po skončení studené války těšili dlouhé „mírové dividendě“ a umožnili atrofii nejen jejich silových struktur, ale také jejich vojenského průmyslu. Export mimo Evropu udržoval klíčové výrobce v provozu, ale většina evropských vlád se chovala, jako by jejich vlastní kontinent už nikdy nezažil skutečnou válku nebo potřeboval odradit potenciálního agresora.
Iniciativa také odráží touhu von der Leyenové po druhém funkčním období. Může poukázat na svou vlastní zkušenost německé ministryně obrany (2013-19) prostřednictvím kvalifikace v bezpečnostní oblasti, i když pravděpodobně doufá, že se na její skrovné úspěchy na tomto postu nikdo příliš dívat nebude. Její návrh může být také reakcí na nedávné zaměření na evropské zanedbávání výdajů na obranu, které se objevilo v americké volební politice.
Návrh však vyvolal převážně negativní reakce evropských vlád a obranného průmyslu, které, i když možná upřednostňují větší výdaje na obranu, nechtějí větší roli pro Brusel nebo dalšího eurokomisaře.
Jak je v evropské ekonomice běžné, obrana je velmi roztříštěným odvětvím, kde národní vlády zuřivě chrání své společnosti a zaměstnanecké struktury. To není nic nového. Každý, kdo má paměť na studenou válku, si může vybavit noční můru nekompatibilních zbraňových systémů v rámci NATO. Spojeným státům trvalo mnoho let a mnoho úsilí , aby přiměly své evropské spojence, aby se shodli na základních standardech komunikačních technologií a ráží zbraní.
Naproti tomu v rámci Varšavské smlouvy Moskva mohla a vesměs direktivně určovala své vlastní standardy ostatním zemím. Většina členů NATO považovala své armády a obranný průmysl spíše za pracovní programy než za národní bezpečnost, protože za obranu koneckonců zodpovídali Američané.
Tyto rozdíly přetrvaly. Od studené války prošel americký obranný průmysl silnou konsolidací a zmenšováním. V Evropě se však každá významná obranná společnost kvalifikuje jako „národní šampion“, který musí být zuby nehty chráněn, nikoli před Ruskem, ale před konkurencí na samotném kontinentu. Z toho plyne obava (možná oprávněná), že by iniciativa von der Leyenové mohla zavést prvek racionality do evropských zakázek v oblasti obrany a vést ke ztrátě pracovních míst a dokonce i společností. Vzhledem k tomu, že navrhuje výraznou podporu v celkovém evropském zadávání zakázek v oblasti obrany, by se dalo předpokládat, že různí národní šampioni uvidí na konci této duhy EU hrnec zlata. Přesto jejich zkušenosti s Bruselem mohou většinu společností vést k obavám z rozhodování na úrovni, kterou nemohou kontrolovat.
Klíčovou otázkou veřejných zakázek v oblasti obrany v Evropě tedy zůstává nikoli bezpečnost, ale peníze. I kdyby ruský prezident Vladimir Putin veřejně slíbil, že pošle své tanky do Atlantiku, jakmile skončí s Ukrajinou, evropské vlády by stejně nespěchaly s přípravou na obranu. Někteří (jako Finové, Turci, Nizozemci a Francouzi) nepochybně ano. Většina by se však i nadále spoléhala na Spojené státy jako dříve a zůstala by znehybněna prostou realitou, že seriózní zbraně jsou drahé.
Dokonce i Evropané, kteří jsou ochotni přispět na potřeby Kyjeva, mohou ucouvnout při obnově svých vlastních silových struktur na něco podobného, čím kdysi byli. Okamžitou reakcí na návrh von der Leyenové o dotacích EU na vojenské zakázky bylo, že by to odvedlo finanční prostředky z jiných programů EU, jako je zdravotnictví.
Navíc téměř nikdo v obranném byznysu nechce, aby v Bruselu vznikla další byrokracie. V rámci EU již existuje Evropská obranná agentura, která má koordinovat zbrojní programy, nemluvě o mechanismech samotného NATO. Většina šéfů průmyslu toho má v rámci svých vlastních vlád dost, a neuvítali by další rozhodovací úroveň v nechvalně známé byrokratické bažině, kterou je Brusel.
Není pochyb o tom, že mnoho evropských zemí nutně potřebuje obnovit své ozbrojené struktury a obranný průmysl. Nyní to však musí učinit v časovém rámci kratším, než by bylo zapotřebí k vytvoření nového systému zadávání veřejných zakázek v celé EU, natož ke změně priorit financování bloku. Díky tomu je von der Leyenové velký plán spíše ambiciózní než dosažitelný.
