V dějinách moderního Československa existuje jen málo postav, které by vzbuzovaly tolik kontroverzí, otázek a skrytého respektu i nenávisti jako generálporučík Alojz Lorenc. Poslední náčelník komunistické Státní bezpečnosti (StB) nebyl typickým ideologickým kádrem. Byl to muž čísel, šifer a technologií. Jako nejvýše postavený profesionál represivního aparátu v listopadu 1989 sehrál klíčovou, byť dodnes ne zcela vyjasněnou roli v předání moci. Příběh muže, který „zhasínal světla“ za starým režimem, je fascinující sondou do světa tajných služeb a transformace moci.
Vzestup kybernetika v uniformě
Alojz Lorenc se narodil 11. prosince 1939 v Trenčíně. Na rozdíl od mnoha svých předchůdců v čele StB, kteří se k moci propracovali skrze stranické čistky nebo partyzánskou minulost, byl Lorenc představitelem nové generace technokratů. Jeho vzdělání bylo na tehdejší poměry špičkové. Vystudoval vyšší vojenské učiliště ve Vyškově a následně Vojenskou akademii v Brně, kde se specializoval na radiolokaci a kybernetiku.
Právě jeho matematické nadání a orientace v rodící se výpočetní technice mu otevřely dveře do tajných služeb. V roce 1970 nastoupil k Ministerstvu vnitra, kde se zpočátku věnoval šifrování a ochraně státního tajemství. Jeho vzestup byl strmý. V roce 1977 se stal náčelníkem Správy pro vývoj a provoz speciální techniky a v roce 1985 byl jmenován prvním náměstkem federálního ministra vnitra. V této funkci fakticky řídil Státní bezpečnost v celé zemi.
Lorencovou ambicí bylo modernizovat StB. Chtěl z ní vytvořit efektivní, technologicky vyspělou zpravodajskou službu západního střihu, která by se namísto tupého násilí opírala o analýzu dat a sofistikovanou infiltraci.
Listopad 1989
Když 17. listopadu 1989 vyrazili studenti na Národní třídu, Alojz Lorenc byl mužem, který držel v rukou všechny nitě. Dodnes se historici přou, nakolik byla brutalita zásahu na Národní třídě výsledkem chaosu a nakolik šlo o promyšlenou provokaci, která měla v rámci vnitrostranického boje odstranit strnulé vedení Miloše Jakeše a nahradit jej „přestavbovým“ křídlem.
Právě Lorenc byl tím, kdo schválil účast poručíka Ludvíka Zifčáka (agenta StB), který v davu hrál roli studenta Martina Šmída, jehož domnělá smrt měla radikalizovat společnost. Zatímco Praha vřela, Lorenc zachovával ledový klid. V klíčových dnech vydal pokyn, aby jednotky vnitra nezasahovaly proti sílícím demonstracím násilím. Tento krok je dodnes vykládán dvojace: buď jako pragmatické uznání, že režim je u konce, nebo jako snaha o řízenou kapitulaci, která by zajistila bezpečnou budoucnost pro špičky represivního aparátu.
Jedno je však jisté: v prosinci 1989, kdy už bylo jasné, že komunismus padl, vydal Lorenc svůj nejdiskutovanější rozkaz – nařídil masivní skartaci svazků StB. Tisíce dokumentů o agentech, tajných operacích a vlivových sítích skončily v drtičkách. Tímto aktem Lorenc „oslepil“ nově vznikající demokracii a ochránil celou řadu lidí, kteří by jinak museli čelit lustracím.
Soudy a právní kličky
Po roce 1989 se Alojz Lorenc stal jedním z mála vysokých funkcionářů, kteří stanuli před soudem. V roce 1992 ho Vyšší vojenský soud v Táboře odsoudil ke čtyřem letům vězení za zneužití pravomoci veřejného činitele a omezování osobní svobody občanů. Lorenc se však vězení vyhnul mistrovským tahem.
Po rozpadu federace k 1. lednu 1993 si zvolil slovenské občanství a odjel do Bratislavy. Slovenské orgány odmítly rozsudek českého soudu vykonat a začaly vlastní vyšetřování, které se vleklo celá léta. Zatímco v Česku byl vnímán jako zločinec na útěku, na Slovensku žil jako ctihodný občan. Teprve v roce 2002 mu slovenský soud vyměřil patnáctiměsíční podmíněný trest, který byl spíše symbolickým gestem než skutečným trestem za dekády útlaku.
Druhá kariéra
Pád režimu neznamenal pro Lorence konec kariéry, pouze změnu dresu. Jeho znalosti bezpečnostních systémů, šifrování a jeho rozsáhlé kontakty byly v divokých 90. letech vysoce ceněným zbožím. Lorenc se stal vyhledávaným bezpečnostním poradcem.
Jeho jméno je nejčastěji spojováno s investiční skupinou Penta. Pracoval pro ni jako šéf bezpečnosti a IT ochrany. Pro Pentu byl ideálním zaměstnancem – člověk, který věděl, jak fungují mechanismy státu, jak se provádí odposlechy a jak se chránit před únikem informací. Tato spolupráce vyvolávala řadu otázek o propojení bývalých struktur StB s novými finančními elitami, které v regionu střední Evropy pohádkově zbohatly.
Lorenc se v soukromém sektoru pohyboval stejně tiše a efektivně jako kdysi na vnitru. Vyhýbal se médiím, a pokud už poskytl rozhovor, mluvil úsečně, bez emocí a nikdy nevyjádřil lhostejnost či lítost nad osudy lidí, které jeho úřad pronásledoval. Svou minulost vždy interpretoval jako „službu státu“, bez ohledu na jeho ideologické zabarvení.
Odkaz muže ve stínu
Dnes žije Alojz Lorenc v ústraní v Bratislavě. Pro historiky zůstává „Sfingou“ listopadu 1989. Jeho postava symbolizuje kontinuitu moci, která se po roce 1989 neztratila, ale pouze transformovala. Lorenc nebyl poraženým nepřítelem, který by skončil v propadlišti dějin; byl architektem přechodu, který dokázal z trosek starého systému vytěžit maximum pro ten nový.
Jeho životní cesta od experta na kybernetiku přes šéfa tajné policie až po bezpečnostního ředitele miliardové korporace je dokladem toho, že v politických zlomech často nerozhoduje ideologie, ale informace a schopnost předvídat tahy soupeře. Alojz Lorenc tyto šachy hrál mistrovsky a jeho partie, ač pro mnohé morálně nepřijatelná, z něj činí jednu z nejvlivnějších šedých eminencí české a slovenské moderní historie.
