To, co předvedl místopředseda poslaneckého klubu ANO Radek Vondráček v přímém přenosu České televize, nebylo jen další z řady politických hašteření. Byl to mrazivý záblesk mentality, o které jsme si mysleli, že v roce 1989 definitivně skončila na smetišti dějin. Když politik vládní garnitury vmetne novináři do tváře větu: „Dávejte si na to pozor. Zlepšete svoji práci,“ není to kritika. Je to vyhrůžka. Je to arogance moci, která si připravuje půdu pro umlčení všech, kteří odmítají ohýbat hřbet před „státní pravdou“.
Historie se neopakuje v detailech, ale v principech. A ten princip, který zde Vondráček demonstroval, je až děsivě povědomý. Přesně takto to začínalo po únoru 1948. Komunisté také nezačali hned s provazy a politickými procesy. Začali „nápravou médií“. Začali tím, že nepohodlné novináře a veřejné intelektuály nejprve slovně ostrakizovali. Označovali je za lháře, manipulátory a agenty rozvratu, jen proto, že pokládali nepříjemné otázky nebo pracovali s fakty, která se nehodila do budovatelského scénáře.
Vondráčkovo chování je jako vystřižené z příručky stalinských kádrů. Scénář je vždy stejný:
Slovní útok – označit fakta za lež a novináře za nepřítele.
Vyhrůžka „Dávejte si pozor.“ Naznačení, že pokud se „nepolepšíte“, přijdou následky.
Likvidace – padesátých letech to byly uranové doly a šibenice, v roce 2026 je to snaha o ekonomické zaškrcení veřejnoprávních médií a jejich ovládnutí poslušnými loutkami.
Radek Vondráček nám v přímém přenosu ukázal, co se skrývá pod maskou „klidné síly“ hnutí ANO. Je to čistá, krystalická touha po totalitní kontrole. Kdo nekráčí s námi, lže. A kdo lže, ten si musí „dávat pozor“. Jan Lipavský měl pravdu, když řekl, že je mu z toho špatně. Špatně by mělo být každému, kdo si váží svobody slova.
Dnes politik ANO „jen“ vyhrožuje moderátorovi v televizi, že by měl „zlepšit svou práci“ (rozuměj: přestat se ptát a začít nás chválit). Ale nezapomínejme, že i Gottwaldovi řezníci začínali u řečnických pultů plamennými projevy o tom, jak zatočí s „reakčními novináři“. Od slovního zastrašování k politickým kriminálům vede v historii často jen velmi krátká cesta.
Pokud necháme politiky typu Vondráčka určovat, co je „vyvážená práce“ novináře, nedopadneme jako moderní evropská demokracie. Dopadneme jako skanzen totality, kde se pravda měří podle toho, jak hluboko je kdo ochoten se uklonit vládnímu mocipánovi. Vondráček nám nedal radu, dal nám varování. A my bychom mu měli odpovědět stejně jasně: My si pozor dáme. Na vás a na vaše totalitní manýry. Protože tuhle lekci už české dějiny jednou zažily a její cena byla příliš vysoká.
