Už nějakou dobu mi v hlavě klíčila myšlenka na ryze pánskou jízdu. Tedy, abych byl přesný, na jízdu otce a syna. Mému malému velkému chlapovi je čerstvě deset a já cítil, že je nejvyšší čas utužit to naše chlapské pouto nějakým pořádným dobrodružstvím. Manželku, milovnici spíše kavárenského povalečství a wellness radovánek, jsme s těžkým srdcem (tedy, spíše s lišáckým úsměvem) nechali doma a vyrazili vstříc Krušným horám. Cíl byl jasný: Trail Park Klínovec. A musím říct, že to, co jsme zažili, předčilo veškerá naše očekávání. Tedy, skoro všechna.
Trail Park Klínovec: Zážitek na jedničku s hvězdičkou
O Trail Parku Klínovec jsem slyšel už mnohé. Chválu pěl, kdo mohl. A teď, po naší první, ale rozhodně ne poslední návštěvě, se k zástupu nadšenců s radostí přidávám. Od prvního momentu, kdy jsme zaparkovali na prostorném a bezplatném parkovišti u lanovky, bylo jasné, že tady se věci dělají srdcem a s rozumem. Všechno perfektně zorganizované, přehledné a funkční.
Půjčovna kol, ač jsme měli svá vlastní, nabízela široký výběr strojů pro všechny věkové i výkonnostní kategorie. Obsluha byla milá, ochotná a evidentně věděla, o čem mluví. To je v dnešní době, kdy se v službách často setkáváte s brigádníky, kteří o dané problematice vědí méně než vy, velmi příjemné zjištění.
Nasedli jsme na moderní čtyřsedačkovou lanovku, která nás i s našimi koly pohodlně a rychle vyvezla na vrchol Klínovce. Už samotná jízda lanovkou byla pro mého kluka zážitkem. Ten výhled do kraje, to ticho a jen lehké pohupování, to všechno přispívalo k pocitu blížícího se dobrodružství.
Nahoře na Klínovci nás přivítalo příjemné zázemí v podobě restaurace s terasou a dechberoucím výhledem, a hlavně – startovní brány k trailům. Trail Park Klínovec nabízí traily čtyř obtížností, takže si na své přijde opravdu každý – od úplných začátečníků a rodin s dětmi až po zkušené bikery.
My jsme pro začátek zvolili modrý trail Azur. S délkou přes deset kilometrů se jedná o jeden z nejdelších flow trailů v Evropě. A je to naprostá paráda! Trail se vlní lesem, je plný klopených zatáček, terénních vln a malých skoků, které zvládnou i méně zkušení jezdci. Povrch je perfektně upravený a předvídatelný, takže jízda je nejen zábavná, ale i bezpečná. Můj syn, který do té doby jezdil jen po lesních cestách v okolí našeho města, byl v sedmém nebi. Jeho nadšený křik se mísil se šuměním lesa a vrzáním našich plášťů. Byla to čistá radost z pohybu, z rychlosti, ze sdíleného zážitku.
Sjeli jsme Azur několikrát a pokaždé jsme objevili něco nového, nějakou novou stopu, nějakou novou vlnu, na které se dalo parádně zapumpovat a zrychlit. Odpoledne jsme se odvážili i na červený trail Rubin, který je o něco techničtější a rychlejší. I ten jsme si ale náramně užili. Kluk rostl s každou jízdou, jeho jistota v ovládání kola se zvyšovala a já byl na něj neskutečně pyšný.
Když se den chýlil ke konci, byli jsme oba příjemně unavení, plní dojmů a endorfinů. Shodli jsme se na tom, že tohle byl jeden z nejlepších dnů, jaké jsme spolu zažili. A taky jsme se shodli na tom, že sem musíme co nejdříve znovu. A tentokrát vezmeme i maminku. Jsem si jistý, že i ona si zdejší atmosféru a krásu Krušných hor zamiluje. I kdyby měla jen sedět na terase restaurace, popíjet kávu a kochat se výhledem, zatímco my budeme brázdit traily.
Vrchol Klínovce: Šokující kontrast a stín nad rájem
A právě tady, na samém vrcholu hory, po dni plném naprosto dokonalých zážitků, přišel tvrdý náraz a střet s realitou. Zatímco jsme seděli na terase moderní restaurace a cpali do sebe zaslouženou odměnu v podobě hranolek a limonády, nemohl jsem si nevšimnout toho, co se nachází jen pár stovek metrů od nás. Přímo na dohled od horní stanice nablýskané lanovky a startu precizně upravených trailů stojí přízrak z minulosti. Historický horský hotel, dnes už jen ruina. A vedle něj další polorozpadlé budovy.
Ten pohled byl naprosto zdrcující. Vybito v oknech, rozpadající se omítka, střechy v havarijním stavu. Jako byste vedle moderního pětihvězdičkového resortu postavili slum. Ten kontrast mezi soukromým, na jedničku fungujícím areálem a touhle ostudou byl tak do očí bijící, že mi to zkazilo náladu. „Tati, proč je ten dům tak rozbitý?“ zeptal se mě syn a já nevěděl, co mu odpovědět. Jak vysvětlit desetiletému klukovi, že na jednom a tom samém místě může existovat dokonalost a absolutní zmar?
Nechápal jsem to. Zjišťoval jsem si, komu tenhle „dům hrůzy na vrcholu“ patří. Odpověď mě šokovala ještě víc. Celý vrchol Klínovce, včetně těchto ruin, spadá katastrálně pod město Boží Dar. Ano, přesně to město, které by mělo být výkladní skříní Krušných hor a které z turistického ruchu na Klínovci masivně profituje.
Proč? Otázka odpovědnosti a selhání
Jak je proboha možné, že soukromý investor dokáže na téže hoře vybudovat a provozovat areál evropského formátu, který je chloubou regionu, zatímco město Boží Dar, kterému patří samotný vrchol, nechá svůj majetek takhle zchátrat a proměnit se v ostudu celých hor? To mi hlava nebere.
Když jsem se o to začal zajímat víc, z rozhovorů s lidmi, kteří to tu znají, a z informací na internetu mi začalo být zle. Všechny nitky se sbíhaly u jedné osoby – dlouholetého starosty Božího Daru, Jana Horníka. Právě on a jeho vedení města jsou zodpovědní za to, že historický hotel a další budovy na nejvyšším vrcholu Krušných hor vypadají jako po náletu.
Mluví se o naprosté nečinnosti, o neprůhledném hospodaření a o tom, že město nemá absolutně žádnou vizi, co s tímto cenným majetkem dělat. Místo toho, aby investovalo do jeho záchrany a obnovy, a vytvořilo tak na vrcholu důstojné zázemí hodné 21. století, nechává ho na pospas osudu.
Je to o to smutnější, když si člověk uvědomí ten potenciál. Představte si na místě těch ruin krásný, zrekonstruovaný horský hotel s restaurací a wellness. Místo, kde by se snoubila historie s moderními službami. Bylo by to dokonalé zakončení celého areálu. Místo toho tam stojí památník selhání a lhostejnosti.
Vrátíme se, ale…
Na Klínovec se s klukem určitě brzy vrátíme. A vezmeme s sebou i maminku. Traily jsou prostě návykové a ten pocit svobody a radosti z jízdy je k nezaplacení. Ale příště se pokusíme ten ohyzdný pohled na vrcholu ignorovat. Nebo si možná dáme svačinu o kousek dál, abychom si nekazili dojem.
Je mi z toho smutno. Krušné hory jsou nádherné a lidé z Trail Parku Klínovec ukazují, že když se chce, jde to i v Česku dělat na špičkové světové úrovni. O to víc zamrzí, když vidíte, jak obecní politika a nekompetentnost dokážou takové místo pošpinit. Pevně doufám, že se voliči v Božím Daru jednou probudí a uvědomí si, jakou ostudu svému městu a celému regionu současní vládci města dělají. Než se tak stane, budeme si užívat dokonalé traily a snažit se nevnímat ten rozpadající se skanzen komunismu na samém vrcholu.
