Někdy se zdá, že existují dva světy. Jeden, ve kterém žijeme my všichni – kde cesty slouží k tomu, aby nás spojovaly, kde bezpečnost je na prvním místě a kde rozvoj regionu je společným cílem. A pak je tu svět paragrafů, razítek a posudků, kde se logika a selský rozum občas ztrácejí v labyrintu formálních pravidel. Přesně na hranici těchto dvou světů se ocitla jedna dva a půl kilometru dlouhá cesta na hřebeni Krušných hor.
Pro tisíce lyžařů, cyklistů a pěších turistů je to klíčová propojka mezi dvěma ikonickými vrcholy, Klínovcem a Neklidem. Pro Horskou službu je to v zimě neocenitelná tepna, která zkracuje dojezdové časy a umožňuje rychlý zásah tam, kde jde o minuty. Pro region je to symbol modernizace a snahy udržet krok s evropskou konkurencí. Jenže pro soudní síň, která ze tří znaleckých posudků vzala v potaz pouze jeden (vůči tomu prvnímu zcela protichůdné ignorovala), je to nelegální stavba, jejíž vznik byl trestným činem. Jak je to možné? Jak se mohla cesta, kterou denně s vděčností využívají stovky lidí, lesáci a záchranáři, stát předmětem vleklého a vyčerpávajícího soudního sporu? Odpověď je stejně složitá jako absurdní.
Příběh této cesty je příběhem o střetu záměru s realitou. Záměrem bylo vytvořit bezpečnou a pohodlnou trasu v náročném horském terénu. Realitou je, že v procesu jejího vzniku došlo k administrativním chybám. Chyby se stávají a existují mechanismy, jak je napravit. V tomto případě se však roztočilo kolo, které místo snahy o nápravu a pragmatické řešení směřovalo k exemplárnímu trestu.
A tak zde máme situaci, která se vymyká selskému rozumu. Na jedné straně stojí odborníci z Krajského úřadu Karlovarského kraje – tedy nejvyššího správního orgánu v regionu – kteří po vlastním přezkumu konstatovali, že samotná stavba lesní cesty žádné povolení nevyžadovala a problémem jsou jen terénní úpravy, které lze dodatečně povolit. Jejich pohled je jasný: jedná se o napravitelnou administrativní záležitost.
Na druhé straně stojí rozsudek soudu prvního stupně, který celou stavbu označil za úmyslný trestný čin. Jako jeden z hlavních důkazů přitom posloužilo to, že Skiareál Klínovec lesní cestu pro zjednodušení označil v mapách pro lyžaře jako sjezdovku – běžná praxe v lyžařských areálech po celém světě. Nikdo se už příliš neptal na technické parametry, jako je sklon, který spíše odpovídá mírné propojovací cestě než klasické sjezdovce. Nikdo příliš nevážil svědectví Horské služby, která o dostatečně širokou a bezpečnou cestu pro svou techniku sama žádala. Nikdo nevzal v potaz, že zde v létě jezdí kamiony naložené dřevem, které se v okolí těží.
Největší obětí tohoto sporu nejsou odsouzené firmy či jednotlivci. Největší obětí je zdravý rozum a samotný region. Místo toho, abychom se ptali: „Slouží tato cesta lidem? Zvyšuje bezpečnost v horách? Pomáhá rozvoji Krušnohoří?“, utápíme se v otázkách: „Bylo razítko vydáno před výkopem, nebo až po něm?“
Nikdo nezpochybňuje, že pravidla se mají dodržovat. Ale zároveň by měl existovat prostor pro zhojení chyb a pro posouzení věci z širší perspektivy. Co je větším veřejným zájmem? Potrestat administrativní pochybení z minulosti, nebo zajistit pro tisíce návštěvníků a záchranářů funkční a bezpečnou infrastrukturu pro budoucnost?
Celá kauza je smutným mementem. Připomíná nám, že i ten nejlepší záměr se může rozbít o útesy byrokracie. A že někdy je nejtěžší obhájit to, co je na první pohled naprosto logické a přínosné. Krušné hory nepotřebují další spory. Potřebují vizi, spolupráci a odvahu postavit selský rozum na úroveň paragrafu. Snad se toho dočkáme.
