Praha – Když se v roce 1989 hroutil komunistický režim, Československo bylo nejen politicky nesvobodnou zemí, ale také jedním z nejšpinavějších míst v Evropě. Hustý smog, kyselé deště devastující lesy a alarmující zdravotní statistiky byly odvrácenou tváří těžkého průmyslu a závislosti na hnědém uhlí. O více než třicet let později je Česká republika v kvalitě ovzduší k nepoznání. Tento ekologický úspěch však stál stovky miliard korun a země nyní stojí před novou, možná ještě nákladnější výzvou: dekarbonizací.
Bod nula: Ekologická katastrofa roku 1989
Předrevoluční Československo bylo průmyslovou velmocí postavenou na spalování nekvalitního hnědého uhlí bez jakýchkoliv účinných filtrů. Energetika, teplárny a továrny chrlily do ovzduší enormní množství oxidu siřičitého (SO₂), oxidů dusíku (NOx) a pevných částic. Oblast severních Čech, známá jako „černý trojúhelník“, patřila k místům s nejhorším ovzduším na světě. Kyselé deště zničily rozsáhlé porosty v Krušných či Jizerských horách a respirační onemocnění, zejména u dětí, byla na denním pořádku.
Emise oxidu siřičitého, hlavního viníka kyselých dešťů, dosahovaly v roce 1989 téměř dvou milionů tun ročně. Byla to daň za neefektivní, centrálně plánované hospodářství, které nebralo na ekologii a zdraví obyvatel žádný ohled.
Devadesátá léta: Zázrak odsíření za stovky miliard
S příchodem demokracie a tržní ekonomiky přišla i radikální změna. Prvním krokem byl útlum neefektivních a nejšpinavějších provozů, což samo o sobě vedlo k poklesu emisí. Klíčová však byla masivní investice do modernizace energetických zdrojů, především do odsiřovacích zařízení uhelných elektráren.
Během 90. let stát a energetické společnosti, v čele s ČEZ, investovaly přes 200 miliard korun (v tehdejších cenách) do technologií, které dokázaly zachytit síru z kouřových plynů. Tento program, vynucený novou, přísnou legislativou, přinesl ohromující výsledky. Emise oxidu siřičitého klesly do roku 2000 o více než 90 % na zhruba 180 tisíc tun. Tento úspěch je dodnes považován za jeden z největších a nejrychlejších ekologických počinů v moderní české historii. Podobně se díky modernizaci a plynofikaci vytápění podařilo výrazně snížit i emise pevných částic a oxidů dusíku. Lidé doslova začali volněji dýchat a lesy se začaly pomalu vzpamatovávat.
Nové milénium: Evropský tlak a boj s CO₂
Vstupem do Evropské unie v roce 2004 se hlavní pozornost přesunula od klasických znečišťujících látek ke skleníkovým plynům, zejména k oxidu uhličitému (CO₂). Nástrojem EU se stal systém emisních povolenek (EU ETS), který zpoplatnil vypouštění CO₂ a začal vytvářet ekonomický tlak na uhelné zdroje.
Česká energetika se nadále opírala o hnědé uhlí a jadernou energii z Dukovan a Temelína. Emise CO₂ klesaly mnohem pomaleji než emise síry. Zatímco v roce 1990 produkovalo Česko přibližně 195 milionů tun ekvivalentu CO₂, dnes je to zhruba 110 milionů tun. Pokles o přibližně 43 % je sice významný, ale ve srovnání s odsířením se jedná o mnohem pomalejší a strukturálně složitější proces.
Zdroje energie se měnily jen pozvolna. Proběhla vlna plynofikace, která nahradila lokální topeniště na uhlí, a kolem roku 2010 zažila země kontroverzní solární boom. Přesto uhlí stále tvořilo páteř výroby elektřiny a tepla.
Současnost a budoucnost: Cena za bezuhelnou ekonomiku
Dnes stojí Česká republika před zcela novou výzvou definovanou Zelenou dohodou pro Evropu (Green Deal). Cílem je dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050, což v praxi znamená téměř úplný odchod od uhlí. Vládou schválený termín konce uhlí je rok 2033, což vyžaduje kompletní přestavbu energetického sektoru v horizontu jedné dekády.
Náklady na tuto druhou transformaci se odhadují na biliony korun. Na rozdíl od 90. let, kdy stačilo na komíny elektráren nainstalovat filtry, nyní je potřeba tyto zdroje zcela nahradit. Plán stojí na dvou hlavních pilířích: jaderné energetice (dostavba nových bloků) a obnovitelných zdrojích (větrné a solární elektrárny). Oba směry jsou však finančně i časově extrémně náročné a narážejí na své limity – jádro na délku výstavby, obnovitelné zdroje na nestabilitu dodávek a potřebu masivních investic do přenosové soustavy.
Zatímco první ekologická revoluce po roce 1989 přinesla viditelné a hmatatelné zlepšení kvality života za cenu stovek miliard, ta druhá, dekarbonizační, bude stát biliony a její přínosy nebudou pro běžného občana tak bezprostředně zřejmé. Příběh českých emisí tak ukazuje, že cesta k čistší budoucnosti je dlážděna obrovskými investicemi a obtížnými politickými rozhodnutími. První etapu Česko zvládlo na výbornou. Ta druhá právě začíná.
