Na počátku nového tisíciletí byla Nokia neporazitelným kolosem. Finskému gigantovi patřil téměř každý druhý prodaný mobilní telefon na světě a jeho jméno bylo synonymem pro inovaci, kvalitu a nezničitelnost. V tajných vývojových laboratořích firmy se však rodil projekt, který mohl její dominanci navždy upevnit. Místo toho se stal symbolem největšího selhání v historii moderních technologií – selhání, které pramenilo ne z nedostatku vize, ale z přemíry opatrnosti.
Píše se zhruba rok 2004. Zatímco svět nadšeně kupoval tlačítkové Nokie s malými barevnými displeji, tým špičkových inženýrů a designérů pod vedením vizionáře Franka Nuova pracoval na zařízení, které jako by vypadlo z budoucnosti. Byl to prototyp s interním označením, který postrádal fyzickou klávesnici. Jeho přední stranu tvořil jediný velký, barevný a plně dotykový displej s intuitivním uživatelským rozhraním. Nejdůležitější inovací však byl materiál, který displej chránil: speciální, chemicky tvrzené a proti poškrábání odolné sklo.
Tým byl nadšený. V rukou drželi zařízení, které bylo o světelné roky před vším, co tehdy trh nabízel. Prototyp představili nejvyššímu vedení v čele s tehdejším generálním ředitelem Jormou Ollilou. Očekávali potlesk a okamžitý souhlas se zahájením příprav na sériovou výrobu. Místo toho narazili na zeď pragmatismu a strachu.
Reakce vedení nebyla vedena technologickými, ale ekonomickými obavami. Nokia byla stroj na peníze, jehož úspěch stál na masové výrobě stovek milionů telefonů ročně s vysokou marží. Jejich byznys model byl postaven na efektivitě a minimalizaci nákladů. A právě zde narazil futuristický prototyp na tvrdou realitu. Kalkulace byly neúprosné: výroba odolného skla byla v té době nákladná a složitá. Celkové výrobní náklady na jeden kus by byly tak vysoké, že by se telefon musel prodávat za cenu, která se managementu zdála astronomická a pro tehdejší trh nepřijatelná.
Jorma Ollila a jeho tým stáli před rozhodnutím: zariskovat a pokusit se vytvořit zcela nový, prémiový segment trhu, nebo se držet osvědčeného modelu, který firmě generoval miliardové zisky? Zvolili druhou možnost. Obava, že drahý telefon by si nikdo nekoupil a projekt by se stal finančním fiaskem, byla silnější než víra v technologickou revoluci. Projekt byl uložen k ledu a Nokia se vrátila k výrobě svých osvědčených plastových telefonů.
O necelé tři roky později, v lednu 2007, vystoupil na pódium Steve Jobs a představil světu první iPhone. Klíčovými prvky, které definovaly jeho úspěch, byly velký kapacitní dotykový displej, intuitivní operační systém a odolné sklo Gorilla Glass od společnosti Corning – technologie velmi podobná té, kterou Nokia zavrhla. Apple se nebál nasadit prémiovou cenu a vsadil na to, že zákazníci budou ochotni si za převratný uživatelský zážitek připlatit. A měli pravdu.
Pro Nokii to byl začátek konce. Zjistili, že nepadli kvůli nedostatku nápadů nebo technologií. Jejich vlastní vývojáři drželi budoucnost v rukou o několik let dříve než konkurence. Padli kvůli nedostatku odvahy a kvůli neschopnosti opustit zajeté koleje. Příběh o nerealizovaném dotykovém telefonu se stal hořkou připomínkou toho, že v technologiích není největším rizikem neúspěch, ale strach z odvážného kroku vpřed.
