Zpráva z Plzně, kde se do miliardové soutěže na novou plynovou teplárnu nepřihlásil jediný závazný uchazeč, není jen technickým zádrhelem. Je to dokonalá a mrazivá metafora celé naší energetické politiky. Je to divadelní hra o velkém zeleném přechodu, kde sice máme nablýskané kulisy v podobě dotací a aukcí, ale herci odmítají vstoupit na jeviště. A my, diváci a daňoví poplatníci, jen zmateně sledujeme prázdnou scénu a tušíme, že finále bude stát obrovské peníze a možná se ani konat nebude.
Pojďme si tu absurditu rozebrat do detailu. Na jedné straně stojí politický tlak z Bruselu a Prahy, který velí: „Do roku 2030 (nebo 2028, jak si optimisticky plánuje Plzeň) musí uhlí zmizet!“ Na straně druhé stojí realita trhu, která na toto politické zadání odpovídá výmluvným tichem. Do zakázky za osm miliard korun, podpořené státní dotací i garantovanou provozní podporou, se nepřihlásí nikdo.
Co nám tím trh říká? Říká nám, že ani tato štědrá, dvojitě jištěná pobídka nedokáže vyvážit obrovská rizika a nejistoty, které tento vynucený přechod provázejí. Stavební firmy a technologičtí dodavatelé zjevně nevěří, že je možné za daných podmínek a v daném čase takto komplexní projekt postavit a zprovoznit se ziskem. A proč by také měli? Musí garantovat nejen funkčnost, ale i budoucí připravenost na spalování vodíku – technologie, která je zatím spíše v říši snů než v reálném provozu. To vše zvyšuje cenu a zmenšuje okruh dodavatelů na minimum.
Výsledkem je naprosto paradoxní situace. Stát, který si dekarbonizaci objednal, musí své vlastní nařízení dotovat hned dvakrát – jednou investiční dotací z Modernizačního fondu a podruhé garantovanou výkupní cenou energie v provozní aukci. A ani to nestačí. Jak ukazuje případ ČEZu v Mělníku, i když se nějací uchazeči najdou, výsledná cena je astronomická a daleko za původními odhady. Teplárny tak v podstatě říkají: „Dobře, když nás nutíte postavit něco, co je ekonomicky nejisté a technologicky na hraně, musíte nám za to královsky zaplatit.“ A kdo to zaplatí? Samozřejmě, že my všichni. V ceně tepla, v ceně elektřiny a na daních.
Plzeňská teplárenská teď zkouší novou taktiku – rozdělí zakázku na menší části, aby se snad našel někdo, kdo si na menší sousto troufne. Je to logický, ale zoufalý krok. Je to jako snažit se sníst slona tak, že ho nakrájíte na tisíc malých kousků. Problém ale není ve velikosti porcí, ale v tom, že toho slona vlastně nikdo nechce a nikdo neví, jak ho strávit.
Celý proces odchodu od uhlí tak stále více připomíná Potěmkinovu vesnici. Politici slavnostně stříhají pásky u vyhlášených soutěží, úředníci kreslí grafy klesajících emisí a my se tváříme, že přechod na plyn je hotová věc. Ale za touto fasádou zejí prázdné kolonky v tendrových dokumentacích, rostoucí cenovky a nervozita manažerů tepláren, kteří tuší, že slíbené termíny jsou v ohrožení.
Příběh z Plzně nám ukazuje, že nařídit energetickou transformaci od stolu je snadné. Zajistit, aby ji v reálném světě někdo za rozumných podmínek skutečně postavil, je však úkol zcela jiné kategorie. A pokud budeme i nadále ignorovat signály trhu, může se stát, že jednoho chladného zimního dne zjistíme, že staré uhelné zdroje už nemáme a ty nové, plynové, ještě nikdo nepostavil. A to bude mnohem větší problém než prázdná kolonka ve Věstníku veřejných zakázek.
