V dějinách dobývání vesmíru září jména jako Jurij Gagarin nebo Neil Armstrong. Přesto existuje muž, jehož odvaha v roce 1960 posunula hranice lidských možností do sféry, která se zdála být smrtící. Joseph Kittinger, přezdívaný „Joe“, se před více než šedesáti lety postavil na okraj propasti hluboké 31 kilometrů. Bez raketového motoru, pouze v nafouknutém obleku a s vírou v techniku, se vrhl do ticha stratosféry. Jeho příběh není jen o rekordu, ale o triumfu vůle nad strachem z neznáma.
NOVÉ MEXIKO – Byl horký srpen roku 1960. Zatímco se svět zmítal v napětí studené války a Spojené státy se Sovětským svazem soupeřily o to, kdo jako první pokoří oběžnou dráhu, v poušti Nového Mexika se připravoval experiment, který měl odpovědět na zásadní otázku: Dokáže lidské tělo přežít pád z extrémních výšek, pokud selže technika v kosmickém prostoru?
Tím mužem, který měl na vlastní kůži vyzkoušet limity biologie a fyziky, byl kapitán letectva Joe Kittinger. Projekt nesl název Excelsior (latinsky „stále výš“). Nebyl to jeho první pokus, ale měl být tím nejnebezpečnějším.
Cesta do černé tmy
Dne 16. srpna 1960 v časných ranních hodinách nastoupil Kittinger do gondoly zavěšené pod obrovským heliovým balónem. Tento stroj, tenký jako igelitová taška a vysoký jako mrakodrap, vypadal při startu jako povadlá medúza. Jak však stoupal do řidších vrstev atmosféry, helium se rozpínalo a balón nabýval dokonalého kulovitého tvaru.
Vzestup trval hodinu a půl. S každým výškovým kilometrem se riziko zvyšovalo. Kittinger věděl, že v těchto výškách se krev v lidském těle začíná „vařit“ kvůli nízkému tlaku, pokud selže ochranný oblek. Hrozila dekompresní nemoc, podobná té, kterou trpí potápěči, a nedostatek kyslíku mohl způsobit okamžitou ztrátu vědomí.
Krizový okamžik: Ruka jako balon
Když Kittinger dosáhl výšky 31 300 metrů, nastala první vážná komplikace. Tlakové čidlo v jeho pravé rukavici selhalo a těsnění povolilo. Jeho ruka byla náhle vystavena téměř nulovému tlaku. „Moje ruka začala okamžitě otékat. Během chvíle byla dvakrát větší než obvykle a bolest byla spalující,“ vzpomínal později Kittinger.
Vojenský dril a odhodlání však zvítězily. Kittinger se rozhodl incident nehlásit pozemní kontrole. Věděl, že kdyby to udělal, misi by okamžitě zrušili. Rozhodl se pokračovat s vědomím, že může o ruku přijít nebo upadnout do šoku. Na hranici kosmu, kde je obloha černá a slunce svítí tak jasně, že hvězdy nejsou vidět, se postavil na okraj gondoly. Teplota venku dosahovala děsivých -75 °C.
Pád do absolutního ticha
Joe Kittinger stál na prahu nekonečna jedenáct minut. Díval se na zakřivení Země, na tenký modrý proužek atmosféry, který chrání život pod ním. Pak zapnul kameru a udělal krok do prázdna.
„Na začátku jsem vůbec necítil, že padám,“ popsal své pocity po letech. „Můj zrak se neměl o co chytit. Žádné stromy, žádné mraky v blízkosti. Měl jsem dojem, že jsem zůstal zavěšen v prostoru jako v nějakém podivném vakuu.“ Teprve když se podíval nad sebe a viděl, jak se obří balón vzdaluje šílenou rychlostí, uvědomil si realitu.
Rychlost pádu byla závratná – 988 km/h. Kittinger se řítil k Zemi téměř rychlostí zvuku. Přesto kolem sebe neslyšel vůbec nic. V této výšce je vzduch tak řídký, že se zvukové vlny nemají v čem šířit a odpor vzduchu neexistuje. Byl to naprosto tichý, děsivý pád v temnotě. Kittinger letěl v poloze, která připomínala sezení v houpacím křesle, přičemž ho stabilizoval malý padáček, aby se nedostal do nekontrolované rotace, která by ho mohla zabít.
Návrat do světa lidí
Po čtyřech minutách volného pádu se okolí začalo měnit. Čerň nad hlavou začala modrat a kolem uší se poprvé ozvalo důvěrně známé svištění. Hustší vrstvy atmosféry začaly fungovat jako brzda. Rychlost se přirozeně snížila na zhruba 300 km/h. Ve výšce 5 500 metrů se automaticky otevřel hlavní padák.
Když se Kittinger dotkl země v poušti Nového Mexika, byl zmatený, vyčerpaný, ale naživu. „Patnáct minut předtím jsem byl na hranici kosmu. Myslel jsem jen na to, že bychom měli být pyšní na to, jakou nádhernou máme planetu,“ prohlásil po přistání. Jeho nateklá ruka se po návratu do normálního tlaku během několika dní vrátila do původního stavu bez trvalých následků.
Odkaz, který inspiroval generace
Projekt Excelsior III přinesl neocenitelná data. Kittinger dokázal, že člověk může přežít katapultáž v extrémních výškách a že speciální obleky fungují. Jeho rekordy v nejvyšší výšce dosažené v balónu a nejdelším volném pádu vydržely neuvěřitelných 52 let.
Joe Kittinger se však nezastavil u jednoho skoku. Později sloužil jako pilot ve Vietnamu, kde byl sestřelen a strávil 11 měsíců v zajateckém táboře „Hanojský Hilton“. I tam prokázal stejnou nezlomnost jako v řídkém vzduchu stratosféry.
Když v roce 2012 rakouský parašutista Felix Baumgartner připravoval projekt Red Bull Stratos, aby Kittingerův rekord překonal, byl to právě tehdy čtyřiaosmdesátiletý Joe, kdo seděl v řídicím středisku u mikrofonu. Byl jediným člověkem, ke kterému Baumgartner mluvil, a jediným, kdo mu skutečně rozuměl. „Někdy musíš jít opravdu vysoko, abys pochopil, jak jsi malý,“ řekl tehdy Kittinger svému následovníkovi.
Joseph Kittinger zemřel v prosinci 2022 ve věku 94 let. Do historie vstoupil jako muž, který se nebál prázdnoty a který ukázal cestu všem budoucím astronautům. Ačkoliv jeho jméno nezná každý školák tak dobře jako jméno Armstronga, jeho skok z hranice vesmíru zůstává jedním z nejpozoruhodnějších činů lidské odvahy v celém 20. století.
Svět na něj bude vzpomínat jako na muže, který padal z nebe, aby věda mohla stoupat výš.
