Evropské fondy měly být nástrojem, který pomůže smazat ekonomické rozdíly mezi bohatými a chudšími regiony starého kontinentu. Měly stavět dálnice, modernizovat železnice, podporovat špičkový výzkum a chránit životní prostředí. Jenže tam, kde tečou miliardy bez přísné hmotné odpovědnosti konkrétních úředníků a politiků, se otevírá obrovský prostor pro projekty, které nemají s původní myšlenkou nic společného.
Jeden z nejkřiklavějších a nejbizarnějších případů dotačního inženýrství v České republice se odehrál v Praze 5. Kauza obřích betonových květináčů, které zamořily ulice Smíchova, je dodnes učebnicovým příkladem toho, jak lze pod bohulibým heslem ochrany ovzduší „vytáhnout“ z Evropské unie desítky milionů korun na naprostý nesmysl.
Tento investigativní a analytický článek se vrací k tomu, kdo přesně za betonovými monstry stál, jakým způsobem se na nich podílely konkrétní firmy a politici, a ukazuje, že Praha 5 v tom rozhodně nebyla sama. Napříč celou Evropou i Českem najdeme podobné absurdity – od sauny pro koně ve Finsku až po předražené lavičky v Pardubicích.
Zrození betonových monster na Smíchově
Píše se březen roku 2010 a radnici páté městské části pevnou rukou vládne kontroverzní starosta Milan Jančík (tehdy ODS). Pod jeho vedením radnice schvaluje záměr s krkolomným úředním názvem: „Snížení imisní zátěže omezením prašnosti z plošných zdrojů, výsadba a regenerace izolační zeleně“. Zní to jako sofistikovaný ekologický projekt, který má pomoci obyvatelům Smíchova dýchat čistší vzduch v jedné z nejvíce dopravně zatížených částí metropole.
Realita, která se v ulicích zhmotnila v létě roku 2012, už ale tak vznešená nebyla. Obyvatelé Smíchova se jednoho rána probudili a zjistili, že jim na chodnících vyrostla gigantická bariéra. Radnice nechala do ulic rozvézt 245 obřích betonových truhlíků. Některé z nich vážily až 12,5 tuny a k jejich instalaci byla zapotřebí těžká jeřábová technika. Největší kusy se dokonce musely převážet rozpůlené.
Místo toho, aby zeleň pohlcovala prach, se květináče staly terčem okamžité nenávisti. Extrémně rozměrné nádoby zmenšily průchozí profil chodníků na minimum, překážely maminkám s kočárky, vozíčkářům i záchranářům. Navíc jejich estetická hodnota připomínala spíše protitankové zátarasy nebo sarkofágy než okrasný městský mobiliář. Rychle se ukázalo, že původní slib – že truhlíky budou částečně zapuštěny pod zem – je kvůli husté síti inženýrských sítí pod smíchovskými chodníky naprosto neproveditelný. Zůstaly tedy stát na povrchu.
Firmy, politici a penězovody. Kdo za to nesl vinu?
Za každým absurdním projektem stojí konkrétní lidé a firmy, které z něj mají zisk. Z dokumentů a interpelací na tehdejší zastupitelstvo vyplývá poměrně jasný řetězec událostí.
Projektovou dokumentaci, která tento nesmysl posvětila a technicky připravila pro žádost o dotaci z Operačního programu Životní prostředí (OPŽP), zpracovala společnost KVS Projekt, s.r.o. Její výběr schválila Rada MČ Praha 5 právě v březnu 2010 ještě v éře Milana Jančíka.
Fyzická realizace a instalace pak spadla do klína městské společnosti Pražské služby, a.s., která zakázku vysoutěžila. Celková cena projektu se vyšplhala na zhruba 18 až 20 milionů korun (oficiálně uváděná částka za samotné truhlíky a instalaci činila 19 milionů Kč, přičemž Evropská unie hradila drtivou většinu, zhruba 85 %, a zbytek šel z pokladny městské části).
Zatímco KVS Projekt dodal nerealistickou vizi a Pražské služby si připsaly miliony za výrobu a rozvoz betonu, politickou odpovědnost si předávala různá vedení radnice jako horký brambor. Zatímco projekt se zrodil pod taktovkou Milana Jančíka (ODS), do ulic byly květináče reálně umisťovány v roce 2012, kdy už na radnici vládl starosta Radek Klíma z TOP 09.
Odborníci ze stavební praxe přitom nad cenou jen kroutili hlavou. Zástupci specializovaných firem na betonové výrobky, jako například Družstvo Cementařů nebo firma Advas, se pro média v roce 2012 vyjádřili, že výroba takových atypických tvarů je zbytečný luxus. Jen drahé formy stály miliony a celý projekt šel podle nich nacenit o čtvrtinu levněji.
K absurdnosti situace přispěl i fakt, že radnice při hurá-akci s rozmisťováním betonových nádob zcela ignorovala památkáře. Na lukrativní Hořejší nábřeží, které je součástí Pražské památkové rezervace, a do dalších památkových zón nasázela desítky truhlíků bez povolení. Následek? Odbor památkové péče magistrátu udělil Praze 5 pokutu ve výši 147 000 Kč. Z peněz daňových poplatníků se tak platila nejen betonová ohyzdnost, ale i pokuty za její nelegální umístění.
Past jménem „udržitelnost projektu“ a marné pokusy o záchranu
Pokud si myslíte, že radnice mohla po obří vlně kritiky (a happeningů, kdy se lidé v zatopených truhlících koupali) prostě květináče odvézt a zničit, mýlíte se. Narazila totiž na největší byrokratickou past evropských fondů – takzvanou udržitelnost projektu.
Každý dotační projekt z EU má podmínku, že jeho výstup (v tomto případě zelené betonové bloky) musí na svém místě nebo ve své funkci vydržet minimálně 5 let od dokončení. Pokud by je radnice zničila dříve, dopustila by se porušení podmínek a musela by celých 18 milionů vracet zpět do Bruselu, respektive Státnímu fondu životního prostředí.
Následující roky se tak nesly ve znamení nechtěného stěhování betonu. Truhlíky se posouvaly z frekventovaných ulic do postranních uliček, na zarostlá prostranství k Lihovaru, nebo k dětským hřištím. Stěhování těžkých nádob stálo městskou část dalšího minimálně 1,25 milionu korun navíc.
Když v roce 2018 lhůta udržitelnosti konečně vypršela, Praha 5 se pokusila květináče prodat. Cenovka? 35 tisíc korun za kus, aby se pokryla původní pořizovací hodnota. Neprodal se ani jeden. Cena společně s extrémními náklady na odvoz byla pro případné kupce z říše snů. V roce 2019 tak nakonec radnice přistoupila k zoufalému kroku a nabídla zbylé monstrózní kusy zájemcům z řad firem a občanů zcela zdarma, jen za odvoz. Až tehdy se jich konečně podařilo zbavit, čímž potupná epopej skončila. Zbylo jen ponaučení, že dotace dokáže i z racionálních politiků udělat obchodníky s nesmysly.
Proč to systém umožňuje? Anatomie dotační hlouposti
Případ Prahy 5 ukazuje na hlubší strukturální problém evropského financování. Systém dotací trpí několika zásadními neduhy, které přímo motivují k vymýšlení absurdit:
-
Efekt cizích peněz (OPM – Other People’s Money): Ekonomická teorie jasně říká, že nejméně efektivně člověk utrácí cizí peníze za cizí potřeby. Radnice Prahy 5 by ze svého vlastního omezeného rozpočtu nikdy 18 milionů korun za betonové bloky nedala. Ale jakmile to „platí Brusel“ (což je iluze, neboť fondy EU jsou tvořeny odvody členských států, tedy opět penězi daňových poplatníků), úředníci i politici ztrácejí zábrany.
-
Čerpání jako politické kritérium úspěchu: Ministři a starostové nejsou v Česku hodnoceni podle toho, jak chytře prostředky investují, ale podle takzvané „míry vyčerpání fondů“. Kdo nevyčerpá alokovanou kvótu, je označen za neschopného a hrozí, že stát peníze bude muset do Bruselu vracet. Vzniká tak obrovský tlak vymyslet „jakýkoliv“ projekt, hlavně aby se peníze utratily dřív, než propadnou.
-
Formalismus nad zdravým rozumem: Hodnotící komise na ministerstvech často neposuzují reálný estetický nebo městotvorný přínos. Posuzují „indikátory“. Pokud projekt v tabulce slíbil „X metrů čtverečních nové zeleně“ a betonový květináč do této definice formálně spadá, je dotace schválena. Nikdo už neřeší, zda onen metr zeleně nebude stát v cestě sanitkám.
Tento smrtící koktejl byrokracie, politického tlaku a neexistence osobní finanční odpovědnosti úředníků vede k tomu, že Evropa je poseta podobnými betonovými pomníky dotačního plýtvání.
Evropská hitparáda dotačních absurdit
Že se nejedná jen o české specifikum, dokazuje pohled za hranice. Auditoři z unijního Účetního dvora i nezávislí novináři z organizací jako Taxpayers Alliance či Open Europe každoročně upozorňují na ztracené miliardy a projekty, nad kterými zůstává rozum stát.
- Finská sauna pro koně
Zemědělské fondy EU jsou obří černou dírou, která tvoří významnou část celého rozpočtu unie. Jedním z nejkomičtějších příkladů bylo schválení dotace ve výši 15 000 eur (zhruba 400 tisíc korun) na vybudování speciální sauny pro koně ve Finsku. I když má saunování ve skandinávské zemi hlubokou tradici, plošné dotování luxusního wellness pro zvířata z kapes evropských daňových poplatníků vyvolalo silné pobouření. Mimochodem, na koňský wellness se nespoléhají jen ve Finsku – v Česku, konkrétně v Kolesách, existuje z dotací podpořené luxusní rehabilitační centrum pro koně s infračervenou saunou a vodním pásem. (A aby toho nebylo málo, existuje u nás i další soukromý, komerční projekt Saunavůz, kdy si Češi přestavěli přívěs na koně na mobilní saunu pro lidi, což jen dokresluje, jak lze pojem „sauna a kůň“ všemožně kombinovat). - Lyžařský vlek na slunečném ostrově
Evropská regionální politika má někdy velmi zvláštní smysl pro humor. Ostrov Bornholm je nejteplejším místem Dánska a pyšní se přezdívkou „slunečný ostrov“. Místní klub nadšenců tam má 162 metrů vysoký kopeček. A Evropská unie mu přispěla 50 000 eury na vybudování lyžařského vleku a sněžných děl, z programu pro „vytvoření aktivit pro mladé lidi na venkově“. Sám žadatel tehdy novinářům přiznal, že ani nečekal, že by Brusel „něco tak bláznivého podpořil“. - Model švédského města pro videohru
Město Malmö na jihu Švédska získalo grant ve výši více než 85 000 eur na to, aby vytvořilo 3D počítačovou kopii sebe sama pro počítačovou hru. Cílem mělo být zatraktivnění města. Výsledek? Hra byla naprosto nepopulární, nikdo ji nehrál a evropské peníze se de facto vypařily v kódu, o který nikdo nestál. - Milion eur pro tanečníky v Itálii
Zatímco Itálie dlouhodobě bojovala se státním dluhem a hospodářskými problémy, z unijních fondů plynulo přes milion eur do tréninku a školení profesionálních tanečníků pro vystupování v italské televizi. Peníze měly formálně podporovat „kulturní rozvoj“ a „zaměstnanost v uměleckém sektoru“, v reálu ale pouze dotovaly komerční televizní zábavu, kterou si měly soukromé produkce platit samy.
Další české dotační perly
Pojďme se ale vrátit zpět do České republiky. Truhlíky v Praze 5 byly sice nejviditelnější, ale z hlediska vyplýtvaných financí měly silnou konkurenci. Zejména Regionální operační programy (ROP), které na úrovni krajů rozdělovaly miliardy v letech 2007–2013, vytvořily zcela legendární kauzy.
Předražené lavičky v Ústí a Pardubicích:
V roce 2012 pořídilo město Pardubice v rámci revitalizace veřejného prostranství lavičky. Cena jedné jediné lavičky se vyšplhala k těžko uvěřitelným 60 tisícům korun. Stejný kraj, stejný nesmysl: Ústí nad Labem v té samé době nakoupilo na dětské hřiště malou nerezovou skluzavku za více než půl milionu korun. Na vše samozřejmě radnice žádaly peníze z EU. Nákupy standardního mobiliáře za ceny luxusních ojetých automobilů jsou klasickým znakem nadhodnocených rozpočtů, z nichž část peněz často mizela v neprůhledných řetězcích spřátelených dodavatelů.
Prázdné krabice na ústeckém nádraží:
Jedním z nejtristnějších pomníků ROP Severozápad je prostor za hlavním vlakovým nádražím v Ústí nad Labem. Město zde s obrovskou pompou vybudovalo vyhlídkové terasy, fontány, parkoviště a řadu komerčních kójí, ve kterých měly být butiky a kavárny. Z dotace padlo na projekt ohromných 170 milionů korun. Háček byl v tom, že pravidla dotace neumožňovala financovat vnitřní vybavení. Radnice tak za stovky milionů postavila holé betonové kobky bez podlah a instalací. Kóje dodnes zejí prázdnotou, protože žádný rozumný podnikatel nechtěl investovat miliony do dovybavení cizího surového betonu na problematickém místě s velkým výskytem bezdomovců a narkomanů.
Lze vystoupit z dotačního šílenství?
Příběhy od smíchovských betonových truhlíků až po skandinávské lyžařské vleky v místech bez sněhu mají jednoho společného jmenovatele: odtržení centrálního plánování od reality lokálních potřeb a ekonomické racionality.
Politika Evropské unie, ačkoliv za ní mnohdy stojí dobré úmysly a skutečně pomohla zafinancovat i mnoho užitečné infrastruktury, s sebou nese obrovskou strukturální chybu. Dotace křiví volný trh a nutí zadavatele tvořit zbytné projekty jen proto, že „na tohle zrovna byla vypsána výzva“. Dokud nebude zavedena přísnější hmotná odpovědnost konkrétních radních a dokud se nezmění metrika úspěchu – od „kolik jsme vyčerpali“ k „jaký to mělo skutečný ekonomický a společenský přínos“ – budeme nadále svědky situací, kdy do ulic padají tuny betonu za miliony a nikdo neví, co s nimi. Pátá městská část v Praze je tak mementem, že hloupost zabalená do ekologických tabulek umí být nesmírně drahá. A co víc – velmi těžko se jí pak zbavuje.
