Vědecká komunita zabývající se klimatickou změnou čelí vážné krizi důvěryhodnosti. Podle nové studie publikované v časopise Energy Research & Social Science se klíčové klimatické scénáře, které mají sloužit jako nástroje pro vědecké plánování, staly předmětem dlouhodobého zneužívání a mylné interpretace. Tento proces, v němž hlavní roli hraje Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), vede k tvorbě apokalyptických předpovědí, které mají jen málo společného s realitou.
Autoři studie, Roger Pielke Jr. z Coloradské univerzity a Justin Ritchie z Britské Kolumbie, varují, že současný způsob práce se scénáři – konkrétně s tzv. Reprezentativními koncentračními cestami (RCP) a jejich nástupci, Sdílenými socioekonomickými cestami (SSP) – je metodologicky chybný a politicky nebezpečný. Tento „klimatický alarmismus“ založený na špatných datech podle nich ohrožuje legitimitu klimatické vědy v očích veřejnosti i tvůrců politik.
Problém „business-as-usual“
Jádrem sporu je způsob, jakým je využíván scénář RCP8.5. Ten byl původně navržen jako extrémní, vysoce nepravděpodobný scénář pro účely výzkumu, který má „otevřít“ prostor pro zkoumání nejhorších možných (ale nikoliv nutně pravděpodobných) výsledků. V průběhu posledního desetiletí se však v tisících vědeckých studií, ve zprávách IPCC i v americké Národní klimatické analýze (USNCA) začal tento scénář chybně používat jako „business-as-usual“ (BAU) – tedy jako výchozí, nejpravděpodobnější stav, pokud lidstvo nepodnikne žádné kroky k ochraně klimatu.
„Zneužívání RCP8.5 často zahrnuje ztotožnění jeho koncentrační cesty se scénářem, který je prezentován jako světová nejpravděpodobnější budoucnost v absenci klimatické politiky,“ uvádějí autoři. Výsledkem je, že vědci porovnávají tento extrémní a nereálný scénář s jinými, mírnějšími variantami, a výsledný rozdíl chybně interpretují jako „přínos klimatické politiky“ nebo „odvrácené dopady změny klimatu“.
Metodologicky jde o hrubou chybu. Jak autoři upozorňují, scénáře RCP nejsou navrženy tak, aby byly navzájem srovnatelné jako „scénář s politikou“ a „scénář bez politiky“. Mají různé socioekonomické základy a různé modely, které je vytvořily. Srovnávat je napřímo je jako srovnávat jablka s hruškami, přesto se tato praxe stala standardem, který prostupuje celou vědeckou literaturou.
Selhání „vakuem pravděpodobnosti“
Proč k tomu došlo? Podle Pielkeho a Ritchieho existuje několik klíčových faktorů. Jedním z nich je „vakuum pravděpodobnosti“. Klimatické scénáře se záměrně vyhýbají přiřazování pravděpodobnosti jednotlivým vývojovým cestám. To zpočátku sloužilo jako vědecký standard, který měl zabránit spekulacím. V praxi to však vedlo k tomu, že uživatelé těchto dat – od novinářů po politiky – si vakuum vyplnili vlastními předsudky nebo touhou po dramatických titulkách.
Když je scénář prezentován bez jasného uvedení pravděpodobnosti, lidský mozek má tendenci považovat za nejreálnější ten scénář, který je popsán s největším množstvím detailů – a scénáře katastrofického charakteru bývají popsány velmi barvitě.
Dalším faktorem je institucionální role IPCC. Původně měl panel jen „posuzovat“ existující literaturu, ale postupně se stal jejím „koordinátorem“. IPCC začal určovat, jaké scénáře se mají vyvíjet a jaké modely se mají používat. „IPCC se dostal do jedinečné pozice, kdy nejen posuzuje vědeckou literaturu, ale hraje hlavní roli v orchestraci jejího zaměření,“ píší autoři. Tato snaha o homogenizaci vědy, která měla za cíl usnadnit srovnávání výsledků, paradoxně vedla k tomu, že se vědci začali uzavírat do myopického (krátkozrakého) vidění světa.
Apokalypsa jako vědecká priorita
Studie dokumentuje, že až 60 % publikované literatury o klimatických změnách do roku 2100 dnes odkazuje na scénáře typu RCP. Ještě znepokojivější je fakt, že extrémní scénář RCP8.5, který vyžaduje nereálný růst spotřeby uhlí, je v mnoha studiích využíván jako „business-as-usual“.
Autoři citují Davida Wallace-Wellse, autora knihy Neobyvatelná Země, který po kritice ze strany vědecké komunity uznal, že lidé (včetně něj), kteří stavěli své pochopení budoucího oteplování na scénáři RCP8.5, by měli své závěry přehodnotit v méně alarmistickém duchu. Problémem však zůstává, že „apokalyptický narativ“ je politicky silný a mediálně přitažlivý. Jak uvádí studie, existují přímé pobídky pro akademiky i novináře: publikace, které varují před koncem světa, jsou častěji citovány, získávají více grantů a dostávají více mediálního prostoru.
SSP: Staré chyby v novém kabátě
Vědecká komunita se pokusila situaci napravit vydáním Sdílených socioekonomických cest (SSP), které měly přinést detailnější socioekonomický kontext. Pielke a Ritchie však varují, že ani tyto nové scénáře, které informují 6. hodnotící zprávu IPCC, problém neřeší.
Nové scénáře opět prioritizují „vysoké radiační scénáře“ (jako SSP5-8.5), přestože již samotní vývojáři přiznali, že tyto scénáře jsou v souvislosti s realitou čím dál více „scifi“. Autoři studie ukazují na grafy, kde reálná spotřeba uhlí a ropy v roce 2018 a 2019 již nyní zaostává za projekcemi, které tyto „business-as-usual“ scénáře předpokládaly. Vytváří se tak chiméry – scénáře, které kombinují nereálné ekonomické předpoklady s nereálnými emisními cestami, a vědci je následně používají k modelování dopadů na lidskou společnost.
Jak vrátit klimatickou vědu na správnou cestu?
Autoři studie nevolají po popírání klimatických změn, ale po návratu ke „vědecké integritě“. Navrhují několik radikálních kroků:
- IPCC by se měl vrátit ke své původní roli posuzovatele literatury. Měl by přestat definovat, jaké scénáře mají vědci používat, aby nebyl v konfliktu zájmů.
- Je nutné vytvořit mechanismus, kde vědecký výzkum probíhá nezávisle na vývoji scénářů, které jsou dnes až příliš ovlivněny výpočetními potřebami modelářů klimatu.
- Klimatická věda by měla přijmout ekumenický přístup a prezentovat širší spektrum možných budoucností, místo aby se soustředila na několik málo „oficiálních“ scénářů.
- Namísto fascinace koncem století, která vede k nekontrolovaným spekulacím, by se výzkum měl zaměřit na příští dvě až tři desetiletí, kde lze pracovat s reálnými daty a současnou politikou.
Závěr
Zneužívání scénářů v klimatické vědě není jen drobným technickým pochybením. Je to hluboká systémová chyba. „Zneužívání scénářů v klimatickém výzkumu a hodnocení nabízí širší lekce o posilování standardů vědecké integrity v politicky vysoce kontroverzních oblastech vědy,“ uzavírají autoři.
Pokud si klimatická věda chce udržet důvěru, musí být schopna se sebereflexe a opravy svých chyb. V současnosti se však zdá, že momentum „apokalyptického narativu“ je tak velké, že jakákoliv korekce bude obtížná. Přesto je nezbytná: pokud má být věda autoritou, o kterou se opírá tvorba politiky, nesmí být založena na metodologicky neudržitelných předpokladech. Klimatická změna zůstává vážným problémem, který si zaslouží vážnou debatu – ale tato debata musí být vedena na základech reality, nikoliv na základech klimatické science-fiction.
