V politice existují kompromisy, existují pragmatické koalice a existují pakty, které překračují všechny hranice slušnosti, morálky a historické paměti. Jana Maláčová, předsedkyně ČSSD, se rozhodla pro ten třetí. Její plán vést stranu do voleb na společné kandidátce s Komunistickou stranou Čech a Moravy není jen politickou chybou. Je to plivnutí do tváře všem obětem totalitního režimu a především je to nepochopitelná zrada, které se dopouští žena na památce jiné, zavražděné ženy.
KSČM je přímý, nepokrytý a nereformovaný pohrobek Komunistické strany Československa. Organizace, která má na rukou krev. Organizace, jejíž představitelé dodnes relativizují zločiny minulosti, s nostalgií vzpomínají na „jistoty“ za ostnatým drátem a v Evropském parlamentu pravidelně hlasují proti zájmům naší země a našich spojenců.
Spojit se s nimi není pragmatismus. Je to zoufalství. Je to cynický pokus o seškrábání posledních zbytků voličských hlasů za cenu absolutní ztráty morálního kompasu. A Jana Maláčová, která se tak ráda prezentuje jako bojovnice za sociální spravedlnost a práva žen, se tímto krokem stává dobrovolnou advokátkou strany vrahů.
Přemýšlela paní Maláčová, když si s komunisty podávala ruku, o Miladě Horákové? Vzpomněla si na tu statečnou ženu, demokratku, právničku a bojovnici za lidská práva, kterou právě komunisté ve vykonstruovaném politickém procesu odsoudili k trestu smrti?
Komunistický režim, jehož je KSČM dědicem, nechal 27. června 1950 chladnokrevně popravit ženu. Ženu, jejíž jediný „zločin“ byla láska ke svobodě a demokracii. Nechali ji pomalu a trýznivě umírat na oprátce, zatímco prosby o milost z celého světa, od osobností jako Albert Einstein či Winston Churchill, arogantně ignorovali.
A teď, o více než sedmdesát let později, přichází jiná žena – Jana Maláčová – a říká: „Tohle jsou naši partneři. S nimi chceme tvořit budoucnost této země.“ Jak je to vůbec možné? Jak může žena, matka a politička, vědomě legitimizovat stranu, která nese přímou odpovědnost za takovéto zrůdnosti? Jak může ignorovat utrpení Milady Horákové a tisíců dalších žen, které komunistický režim mučil, věznil a pronásledoval?
Tento pakt není jen o politice. Je to hluboká morální a lidská prohra. Jana Maláčová tímto krokem říká, že politická moc a pár procent ve volbách má větší cenu než památka obětí. Říká, že ideologické dědictví vrahů je přijatelným spojencem pro sociální demokracii, stranu, jejíž členové byli sami komunisty perzekuováni.
Je to zrada principů, na kterých by měla stát každá demokratická strana. A je to především otřesná a neodpustitelná urážka památky Milady Horákové. Jana Maláčová se svým spojenectvím s komunisty symbolicky staví na stranu těch, kteří drželi oprátku. A to je skvrna, kterou z historie ČSSD ani ze svého vlastního odkazu nikdy nesmyje.
