V Humpolci se odehrává spor, který může sloužit jako učebnicový příklad toho, jak rigidní lpění na úředních šablonách dokáže zablokovat vizionářský projekt. Na jedné straně stojí ekonomicky silná firma, která chce investovat do unikátního parku a architektonického díla od Josefa Pleskota. Na druhé straně stojí radnice, jejíž argumentace působí v kontextu nabízeného řešení nepochopitelně a krátkozrace. Výsledkem postoje města tak zřejmě nebude klid pro občany, ale nevyužitý brownfield a díra v centru města.
Postoj vedení města, které se opírá o argument, že „nepokládá za vhodné rozšiřovat průmyslovou výrobu v centru“, působí v tomto konkrétním případě jako byrokratický alibismus. Nejde o výstavbu hlučné ocelárny či spalovny na náměstí. Jde o modernizaci pivovaru, který je s identitou Humpolce historicky spjat.
Zatímco jiná města by aktivně hledala cesty, jak realizovat projekt od Josefa Pleskota (autora oceňované proměny Dolních Vítkovic), humpolecké vedení se staví odmítavě. Odmítnout studii, která průmyslovou technologii schová pod zelený kopec, veřejný park a visuté zahrady, se nejeví jako prozíravá ochrana občanů, ale spíše jako neochota hledat moderní urbanistická řešení.
Paradoxní je pak vyjádření starosty Petra Machka, který přiznává, že demolici domů nepovažuje za šťastnou, protože na místě „zůstane prázdné místo, které tak může vydržet hodně dlouho“. Je však třeba zdůraznit, že tento stav je přímým důsledkem zablokované změny územního plánu. Klíč k řešení drží v ruce město. Na stole leží nabídka na vybudování půlhektarového parku s vodními prvky, který by onu „díru“ smysluplně zaplnil. Odmítavý postoj radnice tak fakticky konzervuje stav, který sama kritizuje.
Hazard s vypínačem: Ministerstvo věří svým tabulkám, experti je trhají na kusy
Spolumajitel pivovaru Stanislav Bernard vyjádřil ostrou frustraci nad nemožností se s radnicí domluvit a nad šířením fám o „bourání židovské čtvrti“. Ačkoliv volí silná slova, podstata problému je zřejmá: komunikace mezi městem a klíčovým investorem selhává na celé čáře.
Visuté zahrady mohly být novou dominantou Humpolce a příkladem symbiózy výroby a veřejného prostoru. Místo toho Humpolec riskuje, že jedinou „dominantou“, která po tomto volebním období zbude, bude oplocené zbořeniště a promarněná příležitost. Pokud má být toto výsledkem správy věcí veřejných, je na místě se ptát, zda je takový přístup skutečně ve prospěch města.
Riziko politického bumerangu
Je zde navíc scénář, který by současné vedení města nemělo podceňovat. Co když Stanislavu Bernardovi dojde trpělivost a rozhodne se vstoupit do veřejného dění naplno? Pokud by se tento známý byznysmen se silným lokálním příběhem a marketingovým zázemím rozhodl kandidovat v komunálních volbách s jednoduchým cílem – projekt prosadit a postavit – mohlo by to zásadně přepsat politickou mapu Humpolce.
Bernardova popularita by pro stávající koalici představovala těžko řešitelnou výzvu. Nešlo by o běžný politický souboj, ale o referendum o rozvoji města. Současní zastupitelé by si měli uvědomit, že nekompromisním odmítáním projektu mohou paradoxně mobilizovat silného oponenta, který by je mohl ve volbách snadno vystřídat. Politická cena za „díru v zemi“ může být pro současné vedení radnice nakonec příliš vysoká.
