Představa Ruska jako člena Evropské unie a Severoatlantické aliance se v dnešní geopolitické realitě jeví jako čirá science fiction. Přesto je tento myšlenkový experiment fascinujícím cvičením, které odhaluje nejen základní principy fungování těchto organizací, ale i hluboké strukturální, politické a kulturní rozdíly, jež definují současný světový řád. Co by se tedy stalo, kdyby se dveře Západu otevřely Moskvě? Důsledky by byly seismické a navždy by přepsaly mapu globální moci.
Praha – Vstoupit do světa, kde je Ruská federace plnohodnotným členem EU a NATO, vyžaduje odložení současné reality poznamenané válkou na Ukrajině a hlubokou nedůvěrou. Museli bychom předpokládat, že Rusko prošlo radikální vnitřní transformací – přijalo by principy liberální demokracie, právního státu, ochrany lidských práv a tržního hospodářství. Muselo by vyřešit všechny své teritoriální spory se sousedy v souladu s mezinárodním právem a opustit svou imperiální zahraniční politiku. Už samotné tyto předpoklady ukazují, jak monumentální by taková změna musela být. Pokud by k ní však došlo, následky by byly ohromující.
NATO: Konec jedné éry a hledání nového smyslu
Přijetí Ruska do NATO by znamenalo faktický konec Aliance v její původní podobě. NATO bylo založeno v roce 1949 s primárním cílem kolektivní obrany proti hrozbě ze strany Sovětského svazu, jehož je Rusko nástupnickým státem. Přijetím svého historického protivníka by Aliance ztratila svůj hlavní existenciální důvod.
Klíčovým prvkem by byla transformace článku 5, který zaručuje, že útok na jednoho člena je útokem na všechny. S Ruskem uvnitř by se tento princip stal téměř nepoužitelným v evropském kontextu. Kdo by byl potenciálním agresorem? Hypotetický konflikt mezi, řekněme, Polskem a Ruskem by vyvolal neřešitelnou krizi identity a paralyzoval by celou organizaci. Jak by se Aliance zachovala v případě vnitřního konfliktu v Rusku, například na severním Kavkaze, pokud by Moskva požádala o pomoc na základě článku 5?
Vojenská integrace by představovala logistickou a strategickou noční můru. Spojení masivní ruské armády s její odlišnou doktrínou, strukturou velení a technologickým vybavením by trvalo desetiletí a vyžádalo by si astronomické náklady. Mnohem zásadnější by ale byla politická rovina. NATO funguje na principu konsenzu. Rusko, zvyklé využívat právo veta v Radě bezpečnosti OSN, by mohlo efektivně blokovat jakékoli rozhodnutí, které by se mu nelíbilo, a tím Alianci zcela paralyzovat.
Pozitivním, byť utopickým, důsledkem by bylo definitivní odstranění hrozby velkého konvenčního či jaderného konfliktu v Evropě. Nově definovaná Aliance by se musela zaměřit na nové hrozby – mezinárodní terorismus, kybernetické útoky, nestabilitu na Blízkém východě nebo rostoucí moc Číny. Spojené síly NATO a Ruska by vytvořily vojenskou supervelmoc, jakou svět dosud neviděl, a zcela by změnily globální strategickou rovnováhu.
Evropská unie: Tektonický posun mocenské rovnováhy
Vstup Ruska do Evropské unie by byl ještě komplexnější a pro strukturu Unie potenciálně destruktivnější. EU není jen zónou volného obchodu, ale hlubokým politickým a právním společenstvím postaveným na sdílených hodnotách.
1. Ekonomický šok: Ruská ekonomika, ač nominálně velká, je strukturálně odlišná. Je silně závislá na exportu surovin a dominují v ní státem kontrolované giganty a oligarchické struktury. Její integrace do jednotného evropského trhu by byla nesmírně obtížná. Uplatňování unijních pravidel hospodářské soutěže na giganty jako Gazprom či Rosněft by vyvolalo obrovské pnutí. Na druhou stranu by EU získala přímý přístup k obrovským ruským nerostným zdrojům a obrovský nový trh se 140 miliony spotřebitelů.
2. Čtyři svobody: Volný pohyb osob by byl politicky nejvýbušnější otázkou. Možnost pro miliony Rusů volně se usadit a pracovat kdekoli v EU by vyvolala obrovské sociální a politické otřesy v mnoha členských státech a pravděpodobně by posílila krajně pravicové a nacionalistické strany.
3. Politická dominance: S populací přesahující 140 milionů lidí by se Rusko okamžitě stalo nejlidnatějším a tudíž nejvlivnějším členem EU. V Evropském parlamentu by mělo největší počet poslanců a v Radě EU by disponovalo největším počtem hlasů. Tím by se dramaticky posunulo těžiště moci na východ. Tradiční francouzsko-německý motor evropské integrace by byl oslaben a nahrazen novou, nepředvídatelnou dynamikou. Zejména země střední a východní Evropy by se ocitly v nepříjemné pozici mezi starými členy a novým dominantním sousedem.
4. Právní a hodnotový střet: Nejtěžší překážkou by bylo přijetí tzv. acquis communautaire – kompletního souboru unijního práva. Rusko by muselo reformovat celý svůj právní systém, zajistit nezávislost justice, svobodu médií a potlačit všudypřítomnou korupci. Tento proces by znamenal kompletní demontáž současného ruského politického systému. Bez této transformace by přítomnost Ruska v Unii podkopala samotné základy právního státu, na nichž EU stojí.
Globální geopolitické zemětřesení
Vstup Ruska do obou organizací by znamenal konec „Západu“, jak ho známe. Vytvořil by se obrovský euroatlantický, či spíše euroasijský blok sahající od Lisabonu po Vladivostok. Tento monolit by disponoval bezprecedentní ekonomickou, vojenskou, technologickou a kulturní mocí.
Konfrontace s Ruskem, která definovala mezinárodní vztahy po desetiletí, by zmizela. Novým a jediným systémovým rivalem tohoto superbloku by se stala Čína. Svět by se tak pravděpodobně přesunul do nové, tentokrát jasně bipolární éry, kde by na jedné straně stál sjednocený „globální Sever“ a na druhé Čína se svými spojenci. Pozice Spojených států by se také změnila. Ačkoliv by zůstaly klíčovým hráčem, jejich relativní vliv uvnitř rozšířeného NATO a ve vztahu k masivně posílené Evropě by mohl klesnout.
Závěr: Sen, který odhaluje realitu
Myšlenkový experiment o vstupu Ruska do EU a NATO je nakonec především cenným analytickým nástrojem. Ukazuje, že tyto organizace nejsou jen vojenskými či ekonomickými aliancemi, ale především společenstvími sdílených hodnot, právních norem a politické kultury.
Překážky pro vstup Ruska nejsou technického, ale fundamentálního rázu. Dokud Rusko neprojde hlubokou vnitřní proměnou a nepřijme principy, na nichž jsou EU a NATO postaveny, zůstane jeho členství v říši fantazie. Současná agresivní politika Kremlu navíc staví Rusko do pozice, která je od této hypotetické budoucnosti vzdálenější než kdykoli od konce studené války. Sen o společném evropském domě od Atlantiku po Ural tak zůstává jen silnou, avšak nedosažitelnou vizí, která nám bolestně připomíná, jak hluboké příkopy náš kontinent stále rozdělují.
