Česká politická scéna se před blížícími volbami ocitá v paradoxní situaci, která by mohla přerůst v ústavní krizi a která dalece přesahuje hranice běžného politického soupeření. Andrej Babiš, favorit voleb, má cestu zpět do Strakovy akademie zdánlivě otevřenou. V cestě mu však nestojí jen politická konkurence, ale potenciálně i samotná hlava státu, prezident Petr Pavel. Jeho zvažovaná možnost nejmenovat Babiše premiérem, i kdyby volby vyhrál, není pouhým mocenským gestem, ale zásadní zkouškou ústavních principů a strategického směřování země.
Jádrem sporu jsou dvě fundamentální otázky, které prezident Pavel klade na stůl: Babišův masivní a nevyřešený střet zájmů a jeho nejednoznačný postoj k NATO, pilíři české bezpečnosti. Tyto dva body nejsou jen záminkou, jak se zbavit politického oponenta. Představují legitimní obavy o zdraví demokracie a mezinárodní ukotvení České republiky.
Střet zájmů jako Damoklův meč
První a nejviditelnější překážkou je kauza Čapí hnízdo a obecně Babišovo vlastnictví koncernu Agrofert. Nejde už jen o to, zda došlo k dotačnímu podvodu. Klíčovou se stává otázka, zda může být premiérem člověk, jehož obchodní impérium je tak hluboce propleteno se státními a evropskými dotacemi. Prezident Pavel se opírá o názory právníků, podle nichž zákon o střetu zájmů takovou možnost vylučuje, pokud se Babiš Agrofertu nevzdá. A Babišův postoj je jasný: Agrofert neprodá.
Tím se dostáváme k jádru problému. Babišovy sliby, že má připravený plán, jak střet zájmů vyřešit, aniž by prozradil detaily, působí nedůvěryhodně. Jeho předchozí převedení firmy do svěřenských fondů se ukázalo jako kosmetická úprava, což potvrdily audity Evropské komise i rozhodnutí českých soudů. Pokud by prezident Pavel trval na striktním dodržování zákona, nejednalo by se o svévoli, jak by to Babiš jistě prezentoval, ale o legitimní vynucování pravidel, která mají platit pro všechny. Argument ústavního právníka Jana Kysely, že by takový krok nebyl protiústavní, dává Pavlově pozici značnou váhu.
Geopolitické červené linie
Druhá rovina je ještě závažnější a týká se zahraničněpolitické orientace země. Prezident Pavel, bývalý vysoký představitel NATO, dal jasně najevo, že nejmenuje do vlády nikoho, kdo by zpochybňoval členství v EU a NATO. Babišova rétorika je v tomto ohledu přinejmenším znepokojivá. Jeho výroky z prezidentské kampaně, kdy zpochybnil spojenecké závazky vůči Polsku a Pobaltí, sice později korigoval, ale zanechaly hlubokou pachuť.
Tyto obavy zesilují v kontextu středoevropské politiky. Případná vláda Andreje Babiše, potenciálně opřená o euroskeptickou a nacionalistickou SPD, by Českou republiku nebezpečně přiblížila k Maďarsku Viktora Orbána a Slovensku Roberta Fica. Vznikl by tak silný populistický blok uprostřed Evropy, který by mohl dále oslabovat jednotu Západu v podpoře Ukrajiny a podrývat principy, na nichž EU a NATO stojí. Pro prezidenta Pavla, jehož mandát je postaven na jasném prozápadním ukotvení, je taková představa noční můrou a existenční hrozbou pro zájmy České republiky.
Ústavní zkouška dospělosti
Prezidentova „opce“ nejmenovat vítěze voleb je sice krajním, ale nikoli bezprecedentním krokem v české politice – vzpomeňme na Miloše Zemana a jeho opakované odmítání jmenovat ministry. Rozdíl je však v motivaci. Zatímco Zeman často testoval hranice ústavy pro osobní či stranické cíle, Pavel své kroky rámuje jako obranu ústavního pořádku a strategických zájmů státu.
Co by se ale stalo, pokud by nastala skutečně patová situace, v níž by prezident odmítl Babiše a hnutí ANO by trvalo na svém kandidátovi? Zde se nevyhnutelně nabízí vzpomínka na krok Miloše Zemana, který v roce 2013 obešel vůli Poslanecké sněmovny a jmenoval úřednickou vládu Jiřího Rusnoka. Zatímco Zemanův tah byl však široce vnímán jako mocenská hra a snaha instalovat si loajální kabinet bez ohledu na politickou realitu, Pavlova motivace by byla diametrálně odlišná. Nešlo by mu primárně o vytvoření „vlády přátel“, ale o řešení krize, kdy by vítěz voleb byl podle něj nezpůsobilý k výkonu funkce. Taková vláda by však byla z definice nestabilní a s minimální šancí získat důvěru Sněmovny ovládané rozezleným hnutím ANO. Tento scénář by téměř jistě vedl k prohloubení ústavní krize a pravděpodobně by vyústil v předčasné volby. Pro prezidenta Pavla by jmenování úřednické vlády nebylo demonstrací síly, ale spíše zoufalým krokem a přiznáním, že standardní politické procesy selhaly.
Nadcházející volby tak nebudou jen o tom, kdo získá nejvíce hlasů. Budou referendem o tom, zda je v České republice přípustné, aby v čele vlády stál člověk v permanentním a neřešitelném střetu zájmů. A především budou testem, zda prezidentský úřad dokáže a má být pojistkou proti krokům, které by mohly zemi vychýlit z jejího demokratického a euroatlantického kurzu. Střet mezi Petrem Pavlem a Andrejem Babišem bude definovat politickou krajinu na léta dopředu a jeho výsledek bude mít dopad daleko za hranice České republiky.
