PRAHA/BRUSEL – Česko se možná ocitá na prahu jednoho z největších střetů s Evropskou unií ve své historii. Potenciální budoucí premiér Andrej Babiš otevřeně deklaruje úmysl odmítnout klíčové části Zelené dohody pro Evropu, zejména zavedení emisních povolenek pro dopravu a vytápění budov (ETS 2). Zatímco jeho příznivci to vnímají jako odvážnou obranu národních zájmů, v Bruselu se již rýsují scénáře, jak by Unie na takový krok reagovala. Nejde přitom jen o pokuty. Ve hře jsou miliardy z evropských fondů, politická izolace a souboj o samotnou podstatu fungování evropského společenství.
Andrej Babiš vstupuje do hypotetických jednání se zdánlivě silnými kartami. Spoléhá na nevoli veřejnosti vůči zdražování, na podporu dalších středoevropských zemí jako Polsko, Maďarsko a Slovensko a na rostoucí euroskeptické nálady napříč kontinentem. Jeho kalkulace, jak ji naznačují někteří analytici, je prostá: finanční sankce za neposlušnost budou nižší než ekonomická zátěž, kterou by systém ETS 2 pro české domácnosti představoval.
„I kdyby nám Evropská komise udělila bezprecedentně vysokou pokutu, stále by se nám to finančně vyplatilo,“ zní často z kruhů blízkých hnutí ANO. Odkazují přitom na odhady, podle kterých by Češi do systému ETS 2 ročně zaplatili až 75 miliard korun. I maximální pokuty, jaké známe z případu Maďarska, by se v součtu pohybovaly v nižších řádech. Na první pohled se tedy zdá, že Babiš drží v ruce silný ekonomický trumf. Jenže Evropská unie není jen pokladnička a soudce. Je to komplexní politický organismus s propracovanými obrannými mechanismy.
Fáze první: Ledově klidná právní mašinérie
Jakmile by Česká republika oficiálně odmítla přijmout schválenou evropskou směrnici, Brusel by nezaváhal. Evropská komise, v roli „strážkyně smluv“, by spustila standardní, ale neúprosný proces známý jako řízení pro nesplnění povinnosti (infringement). Nejedná se o politické gesto, ale o byrokratickou nutnost. Po sérii formálních upozornění by případ nevyhnutelně skončil u Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku.
Soud by s téměř stoprocentní jistotou rozhodl v neprospěch České republiky. Následovaly by finanční sankce, které se skládají ze dvou částí: jednorázové pokuty za samotné porušení práva a především denního penále. A právě to je klíčové. Zatímco jednorázová pokuta může být politicky obhajitelná, neustále narůstající dluh v řádu desítek milionů korun denně by se stal časovanou bombou pro státní rozpočet a noční můrou každého ministra financí.
Fáze druhá: Cílený útok na peněženku
Vedení EU si je dobře vědomo, že pokuty nemusí stačit. Proto by sáhlo ke své nejsilnější zbrani – evropským fondům. Pomocí takzvaného mechanismu podmíněnosti, který spojuje čerpání dotací s dodržováním principů právního státu, by Komise mohla zmrazit miliardy eur určené pro Česko.
Nešlo by však o plošný úder. Strategie Bruselu by byla mnohem sofistikovanější. Místo zastavení všech plateb by Komise mohla například pozastavit schvalování nových operačních programů pro české regiony nebo zmrazit proplácení faktur z Národního plánu obnovy. Důsledky by byly okamžité. Zastavily by se projekty na výstavbu dálnic, modernizaci nemocnic, digitalizaci státní správy či podporu inovativních firem.
Tento krok by měl dvojí efekt. Nejenže by vytvořil obrovský tlak na českou vládu, ale zároveň by přenesl zodpovědnost z Bruselu přímo na ni. Hejtmani, starostové a podnikatelé by se neptali, proč Brusel neposílá peníze, ale proč je vláda v Praze svým postojem zablokovala. Z Andreje Babiše jako obránce českých zájmů by se mohl rychle stát viník ekonomické stagnace.
Fáze třetí: Umění politické izolace
Zatímco by běžely právní a finanční procesy, na diplomatickém poli by se odehrávala tichá, ale intenzivní hra. Babišova sázka na jednotnou frontu Visegrádské skupiny a dalších spojenců by mohla narazit na pragmatismus ostatních. Evropská unie by systematicky pracovala na rozbití této koalice.
Polsku, které je pro odpor proti Green Dealu klíčové, by mohla nabídnout specifické úlevy a delší přechodná období. Ostatním zemím by připomněla jejich závislost na evropských fondech a výhodách jednotného trhu. Cílem by bylo jediné: politicky izolovat Českou republiku. Z Babiše by se na summitech Evropské rady stal druhý Viktor Orbán – lídr, se kterým se ostatní sice musí bavit, ale jehož návrhy jsou předem odsouzeny k neúspěchu.
Tato izolace by se bolestivě projevila i v jiných oblastech. Když by Česko potřebovalo vyjednat výjimku v zemědělství, získat podporu pro svůj průmysl nebo prosadit své kandidáty na významné evropské posty, narazilo by na zeď mlčení a nezájmu.
Závěr: Souboj s nejistým vítězem
Scénář otevřeného konfliktu mezi Českou republikou a Evropskou unií by neměl jasného vítěze. Andrej Babiš by mohl krátkodobě politicky profitovat z image bojovníka proti Bruselu. V dlouhodobém horizontu by však jeho vláda čelila narůstajícím finančním sankcím, ekonomickým ztrátám způsobeným zmrazenými dotacemi a paralyzující politické izolaci.
Evropská unie by sice nakonec pravděpodobně donutila Česko k ústupkům, ale za cenu dalšího posílení euroskeptických nálad a prohloubení příkopů mezi Východem a Západem. Celý spor tak ukazuje na zásadní dilema: jak skloubit společné evropské cíle s národními specifiky a ekonomickou realitou, aniž by to vedlo k destruktivnímu střetu, který v konečném důsledku poškodí obě strany. Odpověď na tuto otázku bude formovat budoucnost nejen Česka, ale celé Evropy.
