Pro svět je Dubaj synonymem superlativů: nejvyšší budova, nejluxusnější hotely, umělé ostrovy a nekonečné slunce. Je to globální křižovatka obchodu, turismu a ambicí, která se z ospalé pouštní osady proměnila v oslnivou metropoli během pouhých několika dekád. Marketingový obraz prodává sen o bezdaňovém ráji, absolutním bezpečí a životním stylu, který jinde nenajdete. Ale co se skrývá za touto pečlivě budovanou fasádou? Kritický pohled na každodenní život odhaluje společnost postavenou na hlubokých kontrastech, dočasnosti a tichých kompromisech, které musí učinit každý, kdo zde chce žít.
Zlatá klec profesionálních expatů
Pro západní a kvalifikované expaty z celého světa se dubajský sen často stává realitou. Atraktivní platy osvobozené od daně z příjmu, vysoká životní úroveň, prvotřídní služby a pocit naprostého bezpečí jsou nepopiratelnými lákadly. Život se odehrává v klimatizovaných vilách, moderních apartmánech a nablýskaných kancelářských komplexech. Víkendy patří brunchům v pětihvězdičkových hotelech, nákupům v obřích obchodních centrech nebo odpočinku na soukromých plážích.
Tento komfort si však vybírá svou daň. První iluzí, která se rozplyne, je představa levného života. Ačkoliv chybí daň z příjmu, náklady na život patří k nejvyšším na světě. Astronomické školné na mezinárodních školách, drahé zdravotní pojištění a vysoké nájmy ukrajují značnou část příjmů. Společenský život je intenzivní, ale často povrchní. Dubaj je tranzitní stanicí; přátelé přicházejí a odcházejí s tím, jak se mění jejich pracovní smlouvy. Vytvořit si hluboké a trvalé vazby je v tomto neustále se měnícím prostředí nesmírně obtížné.
Mnozí popisují život zde jako pobyt ve „zlaté kleci“. Jste obklopeni luxusem a pohodlím, ale zároveň jste izolováni od autentické kultury a přírody. Život se scvrkává na přesuny mezi klimatizovanými prostory – z domu do auta, z auta do kanceláře, z kanceláře do nákupního centra. Město, navržené pro automobily, téměř postrádá přirozené veřejné prostory pro pěší a spontánní setkávání.
Neviditelná armáda: Páteř dubajského zázraku
Nejostřejší a nejvíce znepokojivý kontrast dubajské společnosti leží v naprosté propasti mezi životem kvalifikovaných expatů a osudem nízko-příjmových migrujících pracovníků. Stavební dělníci, řidiči, hotelový personál, uklízečky a chůvy, převážně z Indie, Pákistánu, Bangladéše, Filipín a afrických zemí, tvoří tichý motor, který udržuje město v chodu. Jejich realita je na míle vzdálená pozlátku Burdž Chalífy.
Tito lidé často pracují v extrémních klimatických podmínkách za mzdy, které jsou zlomkem toho, co vydělávají jejich západní protějšky. Žijí v přeplněných pracovních táborech na periferiích města, daleko od luxusních čtvrtí, které pomáhali stavět. Jejich život je definován systémem kafala (sponzorství), který pevně svazuje vízum zaměstnance s jeho zaměstnavatelem. Tento systém, ačkoliv byl v posledních letech formálně reformován, v praxi stále dává zaměstnavatelům obrovskou moc. Ztráta práce znamená téměř okamžitou nutnost opustit zemi. Případy zabavování pasů, zpožděných plateb nebo nevyplácení mezd nejsou ojedinělé.
Tato neviditelná pracovní síla je stavebním kamenem dubajského zázraku, ale její členové zůstávají na okraji společnosti, bez možnosti získat občanství a s minimálními právy. Jejich oběť umožňuje existenci luxusního životního stylu, který Dubaj tak úspěšně prodává světu.
Společnost pod dohledem: Omezení a autocenzura
Dubaj se pyšní svou kosmopolitní a tolerantní atmosférou, která je však pečlivě regulována. Pod povrchem liberálního přístupu k západnímu životnímu stylu se skrývá absolutistická monarchie s přísnými islámskými zákony. Svoboda projevu, jak ji známe na Západě, zde neexistuje. Kritika vládnoucí rodiny, vlády nebo náboženství je tabu a může vést k přísným trestům, včetně vězení a deportace.
Média jsou cenzurována a internetový provoz je monitorován. Mnoho webových stránek a VoIP služeb (jako WhatsApp hovory) je blokováno, což nutí obyvatele k používání VPN sítí. Tento stav vede k všudypřítomné autocenzuře. Obyvatelé se učí nemluvit o politice a kontroverzních tématech, a to ani v soukromí.
Zákony se dotýkají i osobního života. Ačkoliv se pravidla v posledních letech uvolnila, nesezdané soužití bylo dlouho nelegální a projevy náklonnosti na veřejnosti mohou stále způsobit problémy. Konzumace alkoholu je omezena na licencované podniky a držení licence je pro rezidenty nutností. Život v Dubaji tak vyžaduje neustálou ostražitost a přizpůsobení se pravidlům, která jsou často v příkrém rozporu s hodnotami, na které jsou expati zvyklí.
Dočasnost jako životní princip
Snad nejzásadnějším aspektem života v Dubaji, který ovlivňuje všechny vrstvy společnosti, je pocit dočasnosti. Až 90 % obyvatel emirátu tvoří cizinci, kteří zde žijí na základě pracovních víz. Neexistuje zde cesta k získání trvalého pobytu nebo občanství, bez ohledu na to, jak dlouho v zemi žijete, jak vysoké daně (v podobě různých poplatků) platíte, nebo jak moc jste přispěli k jejímu rozvoji.
Tento fakt má hluboký psychologický dopad. Lidé nezapouštějí kořeny. Vědí, že jejich pobyt je podmíněn udržením si práce. Se ztrátou zaměstnání přichází nejen ztráta příjmu, ale i ztráta práva na pobyt pro celou rodinu. Senioři zde prakticky neexistují – po ukončení produktivního věku se od expatů očekává, že zemi opustí.
Dubaj je bezpochyby fascinujícím místem a mistrovským dílem moderního inženýrství a marketingu. Pro mnohé nabízí příležitosti a životní standard, kterého by jinde nedosáhli. Kritický pohled však odhaluje, že tento sen je vykoupen vysokou cenou. Je to společnost postavená na nerovnosti, kde luxus jedněch je podmíněn těžkou prací druhých. Je to místo, kde se osobní svobody vyměňují za bezpečí a materiální komfort, a kde je každý pobyt z definice dočasný. Dubaj není ani utopií, ani dystopií, ale složitým a rozporuplným modelem globalizované budoucnosti, který klade zásadní otázky o ceně pokroku a skutečné podstatě domova.
