„Dezinformace“ se stala kouzelným slovem naší doby. V polské veřejné debatě, rozjitřené hlubokými politickými příkopy a válkou za východní hranicí, rezonuje obzvlášť silně. Slouží jako univerzální nálepka a často i jako beranidlo k umlčení oponenta. Kdo zpochybňuje oficiální linii, ten přece šíří dezinformace. Jistě, cíleně vyráběné lži jsou reálnou hrozbou, ale morální panika, která se kolem nich strhla, může nadělat více škody než užitku. Místo volání po cenzuře by se poláci měli zaměřit na to, co se z jejich společnosti vytrácí nejrychleji: na zdravý rozum.
Oficiální linie je jasná: hlavním zdrojem dezinformací je Kreml, který se snaží rozvrátit polskou společnost a podkopat podporu Ukrajině. To je bezesporu část pravdy. Jenže upírat zrak pouze na Moskvu je nebezpečně krátkozraké. Dezinformace není jen nástrojem geopolitiky, ale především marketingu a politického boje. A v tomto ohledu jsou mistry i domácí hráči. Nebyla snad léta trvající masáž ve veřejnoprávní polské televizi za minulé vlády, která vykreslovala politické oponenty jako nepřátele státu, také formou dezinformace? Nebylo snad tvrzení lobbistů, že polská energetika se bez problémů obejde bez stabilních zdrojů, jen účelovým ohýbáním reality?
V tomto prostředí se lžím daří skvěle. Podle zprávy státního institutu NASK (Naukowa i Akademicka Sieć Komputerowa) se s falešnými zprávami na internetu setkalo již 84 % Poláků. Důvod je prostý: dezinformace nepracují s fakty, ale s emocemi a předsudky. Cílem často není někoho přesvědčit o alternativní pravdě, ale pouze prohloubit nedůvěru v instituce a v samotný systém. Ruská propaganda nikoho nepřesvědčuje o tom, že Rusko je skvělá země. Občany Polska má přesvědčit, že jejich země je beznadějná, polští politici zkorumpovaní a demokracie nefunguje. A právě v tom je její síla. Nabízí jednoduché viníky složitých problémů a lidé, unavení z neustálého rozdělování společnosti, jí rádi naslouchají.
Největší nebezpečí však nepředstavuje lež samotná, ale paradoxně snaha ji regulovat shora. Snahy zřizovat vládní agentury pro „boj s dezinformacemi“ a tlačit na platformy, aby mazaly „závadný obsah“, připomínají spíše zakládání orwellovského ministerstva pravdy. Kdo určí, co je legitimní kritika a co už škodlivá dezinformace? Bude to úředník ve Varšavě dosazený aktuálně vládnoucí koalicí? A co se stane, až se vláda vymění? Takový systém nejenže hrozí zneužitím k potlačování nepohodlných názorů, ale navíc posiluje nedůvěru a vytváří z cenzurovaných informací zakázané ovoce, které o to více chutná.
Pár desítek let nazpět platilo jednoduché pravidlo: co bylo vytištěno v odborné knize, muselo projít sítem. Nebylo to žádné kouzlo, ale prostý proces, jehož cílem bylo odfiltrovat nesmysly. Text nejdřív sepsal autor, ale pak ho čekala nemilosrdná prověrka: minimálně dva nezávislí recenzenti, redakční rada a nakonec celá armáda odborných, jazykových a technických editorů. Všichni tito lidé fungovali jako firewall proti blábolům .
A dnes? Dnes si kdokoliv s připojením k internetu může za pár vteřin vyplodit pomocí umělé inteligence traktát na libovolné téma a dát ho na web. Kontrola? Žádná. Garance? Nulová. A naivní volání po nějaké státní „certifikační autoritě“, která by nám dávala razítko na „pravdu“, je jen krokem k onomu proklatému ministerstvu pravdy.
Pravda nezemřela. Jen zmizely staré filtry a veškerá tíha jejího hledání teď leží v informačním chaosu na každém z nás. Je to mnohem nepohodlnější a mnozí si to nechtějí připustit.
