Když jeden z největších hráčů na energetickém trhu oznámí, že vypne své elektrárny, očekávali byste na ministerstvu průmyslu poplach. Místo toho tam panuje bohorovný klid. Náměstek René Neděla tvrdí, že situaci má stát pod kontrolou díky novým zákonům a analýzám. Problém je, že podle expertů z ČVUT stojí státní energetické plány na datech, za která by studenta vyhodili od bakalářské zkoušky.
Pavel Tykač a jeho skupina Sev.en hrají s vládou vysokou hru. Oznámení o ukončení provozu elektráren Počerady a Chvaletice je sice drsný krok, ale ekonomicky racionální – bez dotací se uhlí při současných cenách povolenek nevyplatí. Stát nyní musí rozhodnout: buď elektrárny zadotuje (což zaplatíme my všichni), nebo je nechá padnout.
A zde začíná ten pravý horor. Rozhodnutí o tom, zda tyto zdroje potřebujeme, aby v Česku nezhaslo světlo, má učinit ČEPS a ministerstvo na základě dat a modelů. Náměstek Neděla v rozhovoru pro Publico srší jistotou. Hovoří o „informační povinnosti“, „zákonech Lex plyn“ a „bezpečnostních mechanismech“. Podle jeho slov analýzy naznačují, že Tykačovy elektrárny možná nebudou potřeba vůbec, nebo maximálně jedna. Vše je prý modelováno podle mezinárodních standardů.
Jenže jen o pár dní dříve, pro stejné médium, rozcupoval tato data ekonom a energetický expert Lubomír Lízal. Jeho verdikt nad modelem SEEPIA, ze kterého státní koncepce vychází, je zdrcující. Ignorování ztrát v síti? Nereálné předpoklady o 100% využitelnosti zdrojů? Metodické chyby, které by neprošly ani u školní práce? To nejsou drobné nepřesnosti, to jsou fundamentální díry v lodi, na které se plavíme do energetické budoucnosti.
Visuté zahrady v Humpolci – Souboj o pivo, park a zdravý rozum
Zatímco náměstek Neděla se opírá o byrokratickou proceduru („když to neschválí Evropská komise, vše se zastavuje“), Lízal upozorňuje na fyzikální a ekonomickou realitu. Pokud státní modeláři ignorují fakt, že když nefouká v Německu, nefouká s 90% pravděpodobností ani u nás, a přesto plánují masivní výstavbu obnovitelných zdrojů jako náhradu za uhlí, je to, slovy Lízala, „nošení dříví do lesa“.
Vzniká tak nebezpečná schizofrenie. Na jedné straně máme ministerstvo, které tvrdí, že „jsme připraveni“, protože máme procesy a razítka. Na druhé straně stojí akademici s kalkulačkou, kteří varují, že vstupní data pro tato rozhodnutí jsou zmanipulovaná nebo chybná.
Nejděsivější pasáží z obou textů není Tykačova hrozba zavíráním, ale Lízalova poznámka o socialismu. Pokud se totiž úředníci přepočítají – a expertní analýza naznačuje, že k tomu mají nakročeno –, nebudeme řešit cenu elektřiny, ale to, v kolik hodin nám půjde proud. Spoléhat se na to, že „Německo je velké a nějak to dopadne“, nebo že „analýza z roku 2023 říkala, že je to v pohodě“, je v době, kdy nám reálně hrozí konec uhelné energetiky bez adekvátní náhrady, hazardem nejvyššího kalibru.
René Neděla říká, že státní úředníci mají povinnost používat jednotnou metodiku EU. Lubomír Lízal kontruje, že reálný svět se neřídí ideálními předpoklady v tabulkách. V tomto sporu jde o hodně. Pokud má pravdu náměstek, Tykač jen blafuje a my ušetříme miliardy na kompenzacích. Pokud má pravdu Lízal a data nesedí, řítíme se do zdi a jediným naším airbagem bude staré dobré rádio hlásící regulační stupně.
