To, co v těchto dnech předvedl ministr zahraničí Petr Macinka, není jen dalším „přestřelkou“ v rámci kohabitace. Je to okamžik, kdy politická kultura v České republice definitivně prorazila dno a dopadla do fekální jímky. Zveřejněné SMS zprávy, které Macinka adresoval na Hrad, nejsou komunikací státníka. Je to slovník druhořadého veksláka, který se pokouší zastrašit instituci prezidenta republiky metodami, za které by se styděli i vymahači dluhů v devadesátých letech.
Macinkův styl – směsice nabubřelého ega, emotivních výlevů a otevřeného vydírání – však odhaluje mnohem hlubší a nebezpečnější problém. Při čtení oněch zpráv, kde se ministr ohání „pálením mostů“ a „brutálním bojem“, se nelze zbavit vtíravého pocitu, že tyto řádky nepsal samostatně uvažující politik. Petr Macinka zde nevystupuje jako suverénní ministr, ale jako agresivní hlásná trouba někoho jiného.
Z jeho textů čiší instruktáž. Je to hlas „zpoza opony“, hlas těch, kteří si Macinku do ministerského křesla posadili jako svého mluvčího a provokatéra. Macinka v SMS zprávách nepokrytě přiznává, že je jen nastrčeným pěšákem v bitvě o Filipa Turka, postavě stejně kontroverzní, jako je prázdná. Když ministr píše o tom, že „má podporu premiéra“ a „o postoji SPD ani nemluvě“, dává jasně najevo svou roli: je to pouze loutka, skrze kterou mluví jiní. Je to mluvčí zájmů, kterým nejde o českou diplomacii, ale o rozvrat ústavních zvyklostí. Je to „hlas svého pána“, který dostal za úkol otestovat, kolik toho česká demokracie ještě vydrží.
Vrcholem nevkusu a politické zvrácenosti je Macinkovo kupčení s vojenskou pomocí Ukrajině. Použít dodávky letounů I-159 jako rukojmí v osobním boji o jmenování jednoho kamaráda na ministerstvo, je chování, které hraničí s vlastizradou na našich bezpečnostních zájmech. Pokud ministr zahraničí podmiňuje obranyschopnost spojenců a reputaci státu tím, zda mu prezident „půjde na ruku“, přestal být ministrem a stal se bezpečnostním rizikem.
Macinka se ve své aroganci domnívá, že „vejde do učebnic politologie“. Ano, pravděpodobně vejde. Ale nikoliv jako silný hráč, nýbrž jako odstrašující příklad toho, co se stane, když se k moci dostane člověk, který si plete diplomacii s hospodskou rvačkou a úřad ministra s rolí tiskového mluvčího extremistických nálad.
Prezident Pavel udělal jedinou správnou věc – vynesl tento politický hnůj na světlo. Teď je řada na premiérovi. Pokud Andrej Babiš Macinkovo vydírání skutečně posvětil, jak ministr tvrdí, pak tato vláda rezignovala na zbytky slušnosti. Pokud ho však neposvětil, musí Macinka skončit dřív, než stačí v Bruselu napáchat další škody. Česká republika si totiž nezaslouží, aby její zahraniční politiku neřídil ministr, ale pouhý břichomluvec, kterému tahají za provázky lidé v pozadí.
