Evropská unie se v únoru 2026 probouzí do reality, kterou mnozí tušili, ale málokdo měl odvahu ji vyslovit naplno. Systém emisních povolenek, kdysi vlajková loď boje za klima, se mění v ideologické „zlaté prasátko“, na kterém jsou členské státy finančně závislé, zatímco jejich průmysl krvácí. Odklad povolenek ETS 2 na rok 2028 je jen potvrzením, že sociální únosnost zelené transformace narazila na svůj strop. Co však pro silně průmyslové Česko znamená, když továrny přestávají odebírat elektřinu?
Poslední týdny na evropské scéně připomínaly spíše divadelní představení než seriózní hospodářskou politiku. Ceny emisních povolenek se propadly z 90 pod 70 eur za tunu a političtí lídři, včetně německého kancléře Friedricha Merze a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, začali nahlas pochybovat o smysluplnosti systému, který – slovy Macrona – „akceleruje deindustrializaci, nikoliv dekarbonizaci“.
Byl to však jen záblesk střízlivosti. Okamžitá zpátečka obou lídrů a ujištění, že ETS je „strukturálně správný“, odhalila krutou pravdu: Evropské státy se staly na výnosech z povolenek závislé. Bez těchto peněz by nebylo z čeho dotovat dekarbonizační projekty ani zalepovat ústa těm, které systém poškozuje. Je to uzavřený kruh přerozdělování, kde stát jednou rukou bere průmyslu konkurenceschopnost a druhou rukou rozdává dotace, aby se systém nezhroutil úplně.
Paradox dekarbonizace: Chudneme, zatímco svět roste
Text Markéty Malé v newsletteru NWSLTTR trefně poukazuje na globální kontext, který je pro Evropu neúprosný. Zatímco podíl EU na světovém HDP klesl z 22 % na začátku tisíciletí na dnešních zhruba 18 %, Čína a USA rostou. Evropa se střílí do vlastní nohy ve jménu snižování emisí, které v globálním měřítku (kde EU tvoří jen jednotky procent) nehrají roli, protože asijští giganti své emise zvyšují.
Výsledkem je absurdní situace v energetice. Platíme uhelným a plynovým zdrojům, aby byly v záloze (protože jsme je učinili nerentabilními), a zároveň platíme obnovitelným zdrojům kompenzace za to, aby nevyráběly, když je v síti přetlak. Tento „tržní“ systém je ve skutečnosti umělou konstrukcí, jejímž jediným cílem je zdražit energii natolik, aby se lidé a firmy museli přizpůsobit.
Co znamená ticho v továrnách pro Česko?
Zatímco v Bruselu se debatuje o reformách a posunech termínů, v České republice se rýsuje mnohem hmatatelnější problém. Průmyslové podniky pod tlakem drahých energií a povolenek nejenže ztrácejí konkurenceschopnost, ale začínají omezovat výrobu nebo ji přesouvat mimo EU. To se projevuje snižujícím se odběrem elektřiny ze strany velkoodběratelů. A právě zde leží časovaná bomba pro českou ekonomiku i peněženky domácností.
Pokud si někdo myslí, že nižší spotřeba průmyslu je dobrou zprávou pro ekologii, měl by se zamyslet nad fungováním energetické soustavy. Náklady na provoz přenosové a distribuční sítě jsou z velké části fixní. Dráty, transformátory a dispečink musíme platit, ať už jimi teče hodně, nebo málo elektřiny.
Hrozba spirály smrti:
-
Zdražení pro zbylé zákazníky: Když velký průmysl (hutě, chemičky, sklárny) omezí odběr nebo zkrachuje, vypadne ze systému plátce, který dosud hradil obrovskou část nákladů na regulované složky ceny energie. Tyto fixní náklady nezmizí – musí se rozpočítat mezi ty, kteří v síti zůstali. Tedy mezi menší firmy a domácnosti. Výsledkem je, že čím více průmyslu „ušetříme“ (rozuměj zavřeme), tím dražší bude elektřina pro občany, i kdyby cena silové elektřiny na burze klesala.
-
Ztráta ekonomické stability: Česko je nejprůmyslovější zemí EU. Pokles odběru elektřiny v průmyslu není známkou efektivity, ale recese. Znamená to méně vyrobeného zboží, nižší výběr daní a v konečném důsledku propouštění. Státní rozpočet tak přijde o příjmy přesně v momentě, kdy bude potřebovat více peněz na sociální systém a kompenzace drahých energií.
-
Energetická bezpečnost: Pokud klesne stabilní průmyslový odběr (tzv. base load), mění se i charakteristiky sítě. Ta se stává více závislou na výkyvech počasí a spotřeby domácností, což zvyšuje nároky na nákladné vyrovnávání soustavy (podpůrné služby), které opět zaplatí koncový zákazník.
Zlaté emisní prase musí zůstat celé
Závěr je bohužel prostý iluzí. Jak upozorňuje původní text, systém ETS není nastaven tak, aby byl levný nebo efektivní pro ekonomiku. Je nastaven tak, aby byl drahý. Bez drahých povolenek by nebylo plnění klimatických cílů a nebyly by peníze ve „zlatém prasátku“ na přerozdělování.
Pro Českou republiku je tato politika obzvláště bolestivá. Pokud se naplní scénář, že se deindustrializace stane hlavním nástrojem dekarbonizace, nebudeme na konci procesu „čistší a modernější“, ale chudší a závislejší na dovozu všeho – od oceli až po základní technologie. A paradoxně si za tento dovoz připlatíme skrze uhlíková cla, která Evropa zavádí, aby ochránila ten průmysl, který si sama doma likviduje.
Merz s Macronem sice vypustili testovací balónky o neudržitelnosti systému, ale rychle je stáhli. Vlak jede dál. Pro české občany to znamená jediné: připravit se na to, že účet za záchranu klimatu nebudou platit jen u pumpy nebo v ceně tepla, ale i v ceně každého rohlíku a služby, do které se propíše zánik domácího průmyslu a následné zdražení distribučních poplatků. Zlaté prase je totiž stále nenažraně hladové.
