Text Milana Smutného trefně pojmenovává to, co se mnozí bojí vyslovit nahlas: evropská klimatická politika se dávno odpoutala od reality fyzikálních zákonů a ekonomické logiky. Pod rouškou „zelené transformace“ se totiž neskrývá nic menšího než pokus o řízený úpadek západní civilizace.
Klíčovým problémem, na který autor správně upozorňuje, je tragická nespolehlivost tzv. obnovitelných zdrojů. Představa, že průmyslová mocnost, jako je Česká republika, může fungovat na bázi solárních panelů a větrníků, je nejen naivní, ale přímo nebezpečná. Data Energetického regulačního úřadu hovoří jasnou řečí: v zimních měsících, kdy je poptávka po energiích nejvyšší, jsou tyto „občasné“ zdroje fakticky mrtvé. Pokud pod tlakem ideologických emisních povolenek odstavíme stabilní uhelné zdroje dříve, než budeme mít k dispozici dostatečný výkon z jaderných elektráren, čeká nás nevyhnutelný energetický blackout – a to doslova.
Zarážející je především pokrytectví evropského „decouplingu“. Myšlenka, že ekonomika může růst, zatímco spotřeba energie klesá, je v přímém rozporu s historií moderní civilizace. Evropa se sice pyšní snížením emisí, ale za cenu jejich „exportu“ do Asie. Tím, že evropský průmysl zadusíme drahými energiemi a regulacemi, pouze vyklízíme pozice globálním hráčům, jako je Čína, kteří se na naše zelené ideály dívají s úsměvem a dále budují svou ekonomickou moc na spalování uhlí.
Nejděsivější však není ekonomická slepota, ale radikální podhoubí tzv. nerůstu. Manifesty, jako je ten od profesora Peukerta, nejsou žádným „ekologickým plánem“, ale katalogem totalitních opatření. Omezování pohybu, přídělový systém na maso či vytápění a likvidace klíčových průmyslových odvětví pod záminkou ochrany klimatu silně připomínají nejtemnější kapitoly 20. století. Autor textu právem používá termín „zelení Khmerové“ – paralela s totálním rozvratem společnosti ve jménu ideologické čistoty je víc než výmluvná.
Proč to všechno? Protože moderní medicína, jako je například protonová léčba v Praze, vyžaduje nejen obrovské množství stabilní energie, ale především bohatou a fungující ekonomiku. Pokud se vzdáme hospodářského růstu, vzdáváme se i schopnosti léčit lidi, vzdělávat společnost a udržovat bezpečnost.
Je nejvyšší čas, aby se evropský politický mainstream probral z klimatického snění. Pokud neopustíme cestu „zeleného fašismu“, který chce diktovat občanům, jak mají žít, co jíst a čím topit, dříve či později zjistíme, že jediným výsledkem našeho snažení nebyla záchrana planety, ale likvidace prosperity a svobody, které jsme po generace budovali. Evropa nepotřebuje „nerůst“, ale novou vlnu technické inovace a pragmatické energetické politiky, která bude stát nohama pevně na zemi, nikoli v oblacích klimatických utopií.
