Jsou dny, kdy jdete Prahou a město vám nabídne podívanou, kterou by nevymyslel ani ten nejlepší scenárista. Přesně takový den jsem zažil asi před měsícem na Mariánském náměstí. Před budovou magistrátu, tou majestátní kamennou pevností byrokracie, se odehrávalo malé, skoro až roztomilé divadlo.
Z hlavních dveří vyšel muž v královském hermelínu s korunou na hlavě. Kolem něj postával hlouček asi patnácti lidí s podomácku vyrobenými transparenty. Vůbec jsem nechápal k čemu jsou určeny, ale celá atmosféra byla spíše úsměvná než napjatá. „Král“ poskytl krátký rozhovor na kameru, kolemjdoucí se pobaveně usmívali a já si říkal, jak je fajn, že žijeme v zemi, kde se dá protestovat i s nadsázkou a vtipem. Smysl celého divadelního představení mi unikal, ale ta havlovská absurdita mě bavila.
Jenže pak můj pohled sklouzl stranou. Mezi přihlížejícími se pohyboval vyšší muž. Na rozdíl od ostatních se vůbec nezajímal o pitoreskního krále ani o jeho proslov. Jeho pozornost byla upřena jinam. Metodicky, chladně a s profesionálním soustředěním si fotil převážně obličeje. Ne scénu jako celek, ale jednotlivé tváře lidí, kteří drželi ty vtipné transparenty. Jeden po druhém. Cvakal spouští bez jakéhokoliv zájmu o kontext, bez úsměvu, bez emocí.
A v tu chvíli mi zamrazilo v zádech. Ta lehkost a absurdita okamžiku se rozplynula a nahradil ji pocit, který znám jen z vyprávění a starých filmů. V hlavě mi naskočily obrazy mužů v baloňácích. Praktiky Státní bezpečnosti. To tiché, systematické dokumentování „nepohodlných“.
Proč by to dělal? Proč by někdo sám od sebe, z čistě osobního zájmu, fotil tváře účastníků malé, obskurní a v podstatě neškodné demonstrace? A okamžitě naskočila druhá otázka, mnohem znepokojivější: Kdo ho za to platí?
Celou příhodu jsem postupně vytěsnil. Byl to jen mrazivý záblesk, který se v každodenním shonu ztratil. Až do včerejška. Náhodou jsem narazil na článek na webu Českého rozhlasu a na fotce autora jsem poznal toho muže s fotoaparátem. Vojtěch Gavriněv. Člověk, který pracuje pro veřejnoprávní médium, jehož jedním z hlavních úkolů by mělo být hlídání demokracie, si fotí lidi, kteří využívají jedno ze svých základních demokratických práv.
A tady už moje fantazie přestává být fantazií a stává se mrazivou realitou digitálního věku. Co se s těmi fotografiemi stane dál? V dnešní době, s technologiemi na rozpoznávání obličejů a s přístupem k veřejným i méně veřejným databázím, není problém ty tváře ztotožnit. Najít si jména. Propojit je s profily na sociálních sítích. A možná… možná si dokonce dohledat i telefonní čísla. Představte si ten scénář. Sedíte doma u večeře a zazvoní vám telefon. Na druhém konci se ozve klidný, věcný hlas pana Gavriněva, nebo jeho zadavatele: „Dobrý den, tady XY. Viděl jsem vás minulý měsíc na demonstraci na Mariánském náměstí. Můžete mi prosím vysvětlit, proč jste tam byl? Co se vám na tom manuálu nelíbilo? A na čí objednávku jste tam vlastně přišel?“ Tohle už není jen sběr dat. Tohle už není jen dokumentace. To je akt zastrašování. Je to psychologický nátlak, který má jediný cíl: příště už nepřijdeš. Příště už si rozmyslíš zvednout transparent. Příště už budeš sedět doma, protože se budeš bát, kdo ti zase zavolá.
A co s tím? Mám to nechat být? Mám se utěšovat, že to možná bylo jinak? Ne. Ticho v takových chvílích je souhlas. Zvažuji, že napíšu oficiální stížnost. Přímo jeho zaměstnavateli, Českému rozhlasu. Je to koneckonců veřejnoprávní médium placené z našich daní a koncesionářských poplatků. Mělo by mít nějaký etický kodex, nějaké principy. Měli by vědět, co jejich redaktoři dělají ve svém „volném čase“ nebo na čí zakázku. Je systematické fotografování občanů uplatňujících svá ústavní práva v souladu s posláním Českého rozhlasu? A co etická komise Syndikátu novinářů? Možná je to naivní, možná se nic nestane. Možná dostanu jen formální odpověď, že pan Gavriněv tam nebyl pracovně a že si ve svém volnu může fotit, co chce. Ale i taková odpověď je odpověď. Ukázala by, že institucím, které mají být pilířem naší svobody, je lhostejné, když se jejich lidé chovají jako příslušníci tajné policie. A to je informace, kterou bychom jako občané měli znát.
Ty původní otázky se vrátily s o to větší silou. Na čí popud fotil tváře demonstrantů? Pro koho sbíral ty portréty? Pokud popustím uzdu fantazii, nabízí se scénář, který mě děsí. Pan Gavriněv nepracuje jen pro rozhlas. Pracuje na politické zadání. A komu by mohla vadit parta lidí s transparenty proti nějakému manuálu? No přece tomu, kdo ten manuál vytvořil. Možná je to politická strana. Možná je to nějaká nátlaková skupina nebo parta lidí přisátá na „magistrátní cecíček“, které se nelíbí, že jim někdo kouká pod prsty.
Nevím, jaký manuál komu vadil. Nevím, jestli byl ten „král“ v právu. Ale vím jednu věc naprosto jistě. Nechci žít ve světě, kde novináři, nebo kdokoliv jiný, plní roli tichých fízlů a vytvářejí databáze lidí s „nesprávným“ názorem. Přesně takhle totiž začíná cesta, na jejímž konci čekají totalitní praktiky. A tu cestu, tu už jsme si jednou prošli. Doufal jsem, že naposledy.
