Představa korupce ve vrcholné politice často evokuje stereotypní obraz: obálka plná bankovek diskrétně předaná pod stolem v luxusní restauraci. Ačkoliv i tato primitivní forma uplácení má v české realitě své pevné místo, skutečné mechanismy, kterými si byznys kupuje vliv a politici jej zpeněžují, jsou dnes mnohem sofistikovanější, rafinovanější a nebezpečněji ukotvené v šedé zóně na pomezí legálního a nelegálního. Jde o komplexní ekosystém, kde se prolínají peníze, informace, služby a moc v síti, jejíž rozpletení je pro orgány činné v trestním řízení často nadlidským úkolem.
Moderní politická korupce není jednorázový akt, ale dlouhodobý vztah. Není to pouhý prodej rozhodnutí, ale spíše pronájem moci. Podívejme se na nejčastější mechanismy, od těch nejprůhlednějších až po ty, o nichž se veřejně jen spekuluje.
Část I: Klasické a prokazatelné metody – Když důkazy mluví jasně
Ačkoliv se korupčníci snaží být stále vynalézavější, osvědčené a přímé metody stále nevymizely. Jejich výhodou je jednoduchost, nevýhodou vysoké riziko odhalení.
1. Hotovost: Symbol korupční éry
Nejznámějším symbolem této metody je bezpochyby kauza Davida Ratha a jeho nechvalně proslulé krabice od vína se sedmi miliony korun. Hotovost je králem korupce z jednoho prostého důvodu: je prakticky nevystopovatelná. Nemá žádnou historii, žádný bankovní záznam. Její předání je však nejrizikovějším momentem celého procesu, jak dokládají policejní odposlechy a sledování. Využívá se především u korupce na nižší a střední úrovni, například při ovlivňování veřejných zakázek, kde je potřeba rychle a diskrétně „promazat“ rozhodovací proces. U vrcholných politiků je přímé předávání velkých obnosů méně časté, protože riziko je příliš vysoké a existují elegantnější cesty.
2. Luxusní dary a služby: Úplatek jako projev přátelství
Místo peněz lze politika odměnit luxusním zbožím nebo zážitky. Drahé hodinky, exotické dovolené, automobily k dočasnému užívání nebo nákladné rekonstrukce nemovitostí – to vše se v českých kauzách objevilo. Výhodou této metody je snadnější maskování. Vždy lze tvrdit, že šlo o dar od přítele, půjčku nebo projev vděčnosti bez jakékoliv souvislosti s politickým rozhodováním. Hranice mezi přátelskou výpomocí a úplatkem je zde záměrně rozmazaná a pro vyšetřovatele je těžké prokázat tzv. úmysl a příčinnou souvislost (quid pro quo). Příkladem může být kauza Marka Dalíka a jeho nákladného životního stylu, který podle podezření neodpovídal jeho legálním příjmům.
Část II: Sofistikované mechanismy – Korupce skrytá v účetnictví
Zde se dostáváme k jádru moderní korupce. Jde o metody, které mají legální fasádu a jsou navrženy tak, aby odolaly běžné kontrole.
3. Fiktivní faktury a předražené poradenství
Jeden z nejrozšířenějších a nejoblíbenějších mechanismů. Scénář je obvykle následující: firma, která získá lukrativní státní zakázku, následně uzavře smlouvu se zcela jinou společností – PR agenturou, poradenskou firmou nebo advokátní kanceláří. Tato firma je napojena na politika, jeho stranu nebo blízké okolí. Fakturuje za fiktivní nebo extrémně předražené služby (marketingová studie, analýza trhu, právní poradenství), které se buď nikdy neuskutečnily, nebo jejich reálná hodnota byla zlomková. Peníze se tak vyperou a legálně převedou z firmy profitující ze státní zakázky tam, kam je potřeba. Důkazní břemeno je na straně policie, která musí prokázat, že daná služba neměla žádnou reálnou hodnotu, což je v oblasti nehmotných služeb mimořádně obtížné.
4. Strategické realitní obchody: Zhodnocení přes noc
Další velmi elegantní metoda. Politik nebo jemu blízká osoba koupí pozemek či nemovitost za podezřele nízkou cenu. Krátce nato dojde k rozhodnutí, které hodnotu této nemovitosti skokově zvýší – například změna územního plánu, která z pole udělá stavební parcelu, nebo rozhodnutí o výstavbě dálničního sjezdu v blízkosti. Následně politik nemovitost prodá se stonásobným ziskem, často firmě, která z daného politického rozhodnutí profitovala. Zisk z prodeje je de facto skrytý úplatek. Vše proběhlo formálně legálně přes katastr nemovitostí a daňové přiznání. Prokázat, že politik měl neveřejnou informaci o budoucí změně, je téměř nemožné.
5. „Trafiky“ – Zlaté padáky za loajalitu
Kauza Petra Nečase a Jany Nagyové (dnes Nečasové) tento mechanismus dokonale obnažila. Nejde zde o přímý úplatek, ale o odměnu za politickou službu formou lukrativního a dobře placeného postu. Typicky se jedná o místa v dozorčích radách státních a polostátních firem (např. ČEZ, Čepro, České dráhy). Politik, který „zlobí“, nebo jehož hlas je potřeba k udržení vlády, je motivován k rezignaci příslibem takovéhoto postu s platem v řádu stovek tisíc korun měsíčně bez reálné pracovní náplně. Ačkoliv soudy v kauze Nečas nakonec konstatovaly, že politická dohoda není trestným činem, veřejnost vnímá „trafiky“ jako jednu z nejdrzejších forem politické korupce.
6. Sponzoring a dary: Legální nákup vlivu
Firmy a lobbisté legálně sponzorují politické strany, jejich přidružené think-tanky, instituty nebo dokonce lokální sportovní kluby, kde má daný politik vliv. Ačkoliv je darování politickým stranám zákonem regulováno, existují cesty, jak pravidla obejít (dary přes prostředníky, dary nepolitickým organizacím spojeným s politikem). Nejde o přímý úplatek za konkrétní rozhodnutí, ale o budování dlouhodobého vztahu a „předplácení“ si přístupu a vstřícnosti. Když pak firma potřebuje projednat zákon nebo získat podporu pro svůj projekt, dveře u takto „ošetřeného“ politika jsou otevřené mnohem více než pro běžného občana.
Část III: Nepotvrzené metody a šedá eminence – Hra pro nejvyšší
Zde se pohybujeme v oblasti spekulací a mechanismů, které jsou z podstaty téměř nedokazatelné, ale o jejichž existenci panuje mezi experty a novináři shoda.
7. Využití neveřejných informací (Insider Trading)
Vrcholný politik má přístup k informacím, které mají obrovskou tržní hodnotu. Může vědět o chystaných regulacích, výsledcích tendrů před jejich zveřejněním, o intervencích centrální banky nebo o strategických rozhodnutích státu. Diskrétní předání takové informace spřátelenému podnikateli mu může vydělat miliardy. Odměna pro politika pak může proběhnout skrytě, například přes podíl ve firmě držený přes anonymní akcie (v minulosti) či svěřenský fond, nebo přes některý z výše uvedených mechanismů. Tento typ korupce je téměř neviditelný, protože se neodehrává žádná přímá platba za službu, pouze předání informace.
8. Legislativní „přílepky“ na zakázku
Jeden z vrcholů lobbistického umění a skryté korupce. K velkému a nesouvisejícímu zákonu (např. novela zákona o DPH) je na poslední chvíli ve výborech přidán nenápadný odstavec nebo věta. Tato malá změna však může mít pro určitou firmu nebo celé odvětví dopad v hodnotě miliard – například změna technické normy, daňová výjimka nebo úprava ekologického limitu. Poslanec, který takový „přílepek“ předloží, za to může být odměněn některou ze sofistikovaných metod. Pro veřejnost je téměř nemožné dohledat, kdo a proč danou změnu navrhl, a pro policii je nemožné prokázat korupční motiv.
9. Vlastnictví přes nastrčené osoby a neprůhledné struktury
Politik oficiálně nic nevlastní. Jeho majetek – podíly ve firmách, nemovitosti – je psán na rodinné příslušníky, loajální právníky nebo je ukryt v síti offshorových společností a svěřenských fondů. Tímto způsobem může inkasovat podíly na zisku z firem, kterým sám politicky pomáhá, aniž by jeho jméno kdekoliv figurovalo. Tento model je typický pro tzv. „kmotry“ – neformální vlivové hráče, kteří propojují byznys a politiku a sami často drží majetky pro spřátelené politiky.
Závěr: Boj s neviditelným nepřítelem
Anatomie uplácení v české vrcholné politice ukazuje jasný trend: odchod od riskantní hotovosti a přechod ke komplexním, kvazi-legálním finančním operacím, které je nesmírně obtížné odhalit a ještě těžší odsoudit. Největší hrozbou pro demokracii dnes není politik s krabicí od vína, ale systém, kde se politický vliv stává běžnou komoditou obchodovanou na trhu sponzoringu, poradenství a strategických investic.
Boj proti této formě korupce nemůže spoléhat jen na policii a soudy. Vyžaduje mnohem silnější zákony o lobbingu, transparentnost majetkových struktur, důslednou kontrolu financování politických stran a především aktivní a nesmlouvavou veřejnou a mediální kontrolu. Neboť v okamžiku, kdy se z korupce stane jen další, byť nepsaná, součást politického provozu, přestává být demokracie skutečnou soutěží myšlenek a stává se pouhou aukcí, kde vítězí ten, kdo nabídne nejvíc.
