PRAHA – Politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) dlouhodobě staví svůj program na posílení prvků přímé demokracie, odvolatelnosti politiků a zavedení funkčního referenda. Analýza jejich vlastních stanov však odhaluje paradox: zatímco navenek hnutí prosazuje předání moci do rukou občanů, jeho vnitřní struktura je postavena na mimořádně silném, centralizovaném a vertikálním modelu řízení. Tento rozpor vyvolává otázky, jak by se strana chovala jako případný koaliční partner ve vládě.
Zpravodajský článek, který hodnotí úroveň demokracie a potenciální vládní angažmá na základě stanov politického subjektu.
Program plný ideálů vs. vnitřní realita
Programové cíle SPD, jak jsou definovány ve stanovách, působí na mnoho voličů atraktivně. Hnutí volá po přímé volbě, osobní a trestní odpovědnosti politiků a posílení role prezidenta. Tyto body mají společného jmenovatele – snahu o narušení zavedených politických pořádků a posílení kontroly moci ze strany občanů.
Při pohledu na vnitřní uspořádání hnutí se však nabízí zcela jiný obraz. Klíčové mechanismy, které definují fungování SPD, jsou navrženy tak, aby maximalizovaly moc nejužšího vedení – Předsednictva a především samotného Předsedy.
Cesta ke členství: Dlouhá a pod přísnou kontrolou
Zatímco většina stran se snaží nábor členů usnadnit, stanovy SPD jdou opačným směrem. Budoucí člen musí projít nejméně dvouletou čekatelskou lhůtou. Ani po jejím uplynutí však nemá členství jisté. Finální slovo má vždy Předsednictvo, které musí s přijetím nového člena vyslovit souhlas (čl. III, odst. 1). Tento proces funguje jako efektivní filtr, který umožňuje vedení pečlivě vybírat, kdo se stane plnohodnotným členem s hlasovacím právem, a eliminuovat tak potenciální názorové oponenty ještě před jejich vstupem do strany.
Všemocné Předsednictvo: Mocenské jádro hnutí
Těžiště veškeré moci v SPD leží v pětičlenném Předsednictvu. Jeho pravomoci jsou drtivé a zasahují do všech úrovní stranického života:
-
Schvalování členů: Jak již bylo zmíněno, Předsednictvo rozhoduje o přijetí každého člena.
-
Kontrola regionů: Předsedové a místopředsedové regionálních, oblastních i místních klubů sice mohou být zvoleni na lokálních konferencích, ale jejich funkce se ujímají až poté, co je schválí Předsednictvo (čl. V, odst. 2a). To dává centru absolutní kontrolu nad personálním obsazením v regionech.
-
Odvolávání funkcionářů: Předsednictvo může regionální, oblastní i místní funkcionáře kdykoliv odvolat, pokud usoudí, že „neplní řádně své povinnosti“ (čl. V, odst. 2d). Jedná se o velmi obecnou formulaci, která umožňuje odstranit prakticky kohokoliv.
-
Sestavování kandidátek: Předsednictvo sestavuje a schvaluje kandidátní listiny pro všechny typy voleb, od komunálních až po evropské (čl. VI, odst. 4b). Hlas členské základny v regionech má tak pouze doporučující charakter.
-
Veto Předsedy: Pro přijetí rozhodnutí Předsednictva je nutný souhlas nejméně tří členů, včetně souhlasu Předsedy (čl. VI, odst. 4e). Předseda tak disponuje faktickým právem veta a žádné klíčové rozhodnutí nemůže být přijato proti jeho vůli.
Tato koncentrace moci efektivně potlačuje jakoukoliv vnitrostranickou opozici. Členové a regionální organizace jsou plně závislé na vůli centra a za jakýkoliv projev neloajality jim hrozí odvolání nebo dokonce zrušení celé místní organizace.
Co by účast ve vládě mohla znamenat?
Pokud by se strana s takto nastavenou vnitřní kulturou stala součástí vládní koalice, lze na základě stanov formulovat několik hypotéz:
-
Problém s kompromisem: Politika v koaliční vládě je uměním kompromisu. Hnutí, které je zvyklé na direktivní řízení a kde je disent potlačován, by mohlo mít zásadní problém přistupovat na dohody, které neodpovídají stoprocentně jeho programu nebo představám vedení. Lze očekávat malou flexibilitu a vysokou míru konfliktnosti.
-
Tlak na vertikální řízení státu: SPD ve svém programu navrhuje posílení role prezidenta na úroveň dnešního premiéra. Tento návrh přesně kopíruje jejich vlastní vnitřní model – silný, těžko odvolatelný lídr s rozhodujícími pravomocemi. Je pravděpodobné, že by se tento princip snažili promítnout i do fungování státní správy, což by mohlo vést k oslabení parlamentní demokracie a dělby moci.
-
Nestabilita a hrozba referendem: Nástroj referenda, který SPD prosazuje, by se v rukou takto centralizované strany mohl stát zbraní proti vlastním koaličním partnerům. V případě neshody ve vládě by SPD mohlo hrozit vyvoláním referenda a obejít tak standardní parlamentní proces i koaliční dohodu. To by z něj činilo velmi nepředvídatelného a potenciálně destabilizujícího partnera.
Závěr: Stanovy SPD odhalují hluboký rozpor mezi hlásanou ideologií přímé demokracie a reálným fungováním hnutí, které se blíží modelu vůdcovské strany s minimálním prostorem pro vnitřní diskusi. Ačkoliv programové cíle SPD mohou rezonovat s částí veřejnosti, jejich vnitřní antidemokratické uspořádání je varovným signálem pro jakoukoliv budoucí vládní spolupráci. Otázkou zůstává, zda by strana v exekutivě uplatňovala svůj veřejný program, nebo spíše svůj skrytý, ale pevně zakotvený organizační princip.
