PRAHA – Možnost povolební spolupráce mezi hnutím ANO a SPD je dlouhodobě předmětem politických debat. Analýza stanov obou subjektů však odhaluje znepokojivou shodu v klíčovém bodě: extrémní centralizaci moci v rukou nejužšího vedení. Pokud by takto vnitřně uspořádané strany získaly ústavní většinu, Česká republika by mohla čelit nikoliv jen změně politického kurzu, ale přepsání samotných pravidel hry a demontáži systému parlamentní demokracie, jak jej známe.
Po porovnání stanov hnutí ANO a SPD se objevují rizika spojená s jejich případnou ústavní většinou.
Společný jmenovatel: Princip „pevné ruky“
Ačkoliv se rétorika obou hnutí liší – SPD akcentuje národní zájmy a přímou demokracii, zatímco ANO se profiluje jako pragmatické hnutí s cílem „řídit stát jako firmu“ – jejich vnitřní DNA je prakticky totožná. Obě strany jsou postaveny na vertikálním, direktivním modelu, kde je moc koncentrována na samém vrcholu a prostor pro vnitrostranickou opozici je systematicky potlačován.
Stejně jako u SPD, i v ANO je cesta ke členství dlouhá a podléhá schválení nejvyššího orgánu – Předsednictva (čl. 4, odst. 2 stanov ANO). Tento orgán má také právo rozhodovat o vyloučení člena či zrušení celé místní nebo oblastní organizace (čl. 6, odst. 2 a čl. 12, odst. 5f, g), což mu dává absolutní kontrolu nad celou strukturou.
Nejsilnější pravomoc však drží předseda hnutí ANO. Dle článku 11, odstavce 5 a článku 12, odstavce 6 má právo zasáhnout do schválených kandidátních listin, měnit pořadí, škrtat a doplňovat kandidáty. Jedná se o bezprecedentní mocenský nástroj, který efektivně zajišťuje, že na volitelná místa se dostanou pouze absolutně loajální jedinci. Zatímco předseda SPD má právo veta v Předsednictvu, předseda ANO má absolutní moc nad tím, kdo bude hnutí reprezentovat.
V obou případech se tak nejedná o strany postavené na diskusi a hledání vnitrostranického konsensu, ale o efektivní nástroje k prosazování vůle svého vedení.
Co by ústavní většina umožnila a co by hrozilo?
Ústavní většina (nejméně 120 poslanců ze 200) je klíčem ke změně základních zákonů státu. Spojení dvou hnutí s takto autoritářskou vnitřní kulturou by mohlo vést k systematickému přetváření politického systému ve prospěch exekutivy a na úkor kontrolních mechanismů. Na základě jejich programů a vnitřního uspořádání lze identifikovat čtyři hlavní hrozby:
1. Přechod k poloprezidentskému systému a oslabení Parlamentu:
SPD otevřeně volá po posílení role prezidenta na úroveň dnešního premiéra. Hnutí ANO, ač to explicitně neuvádí, svým fungováním kopíruje model korporace řízené silným generálním ředitelem (předsedou). Společným cílem by mohla být ústavní změna, která by přesunula těžiště moci od vlády a Parlamentu k přímo volenému prezidentovi. To by v praxi znamenalo konec parlamentní demokracie v její současné podobě a nástup systému, kde by vláda byla spíše administrativním aparátem prezidenta.
2. Oslabení a politizace kontrolních institucí:
Koalice postavená na principu „nerušit při vládnutí“ by se logicky zaměřila na instituce, které fungují jako brzdy a protiváhy moci. Prvním na řadě by byl Senát, který by mohl být ústavně zrušen nebo by byly jeho pravomoci zredukovány na ceremoniální úroveň. Dalším cílem by byl Ústavní soud. Změnou ústavy by bylo možné upravit způsob jmenování soudců tak, aby nad nimi měla exekutiva plnou kontrolu, případně omezit jeho pravomoci přezkoumávat ústavnost zákonů.
3. Zneužití referenda k legitimizaci moci:
Programový cíl SPD – zavedení zákona o obecném referendu – by v rukou vlády s ústavní většinou přestal být nástrojem občanů a stal by se mocenskou pákou exekutivy. Vláda by mohla referendem obcházet Parlament v klíčových otázkách, legitimizovat sporná rozhodnutí přímým „dotazem na lid“ a vyvíjet nátlak na zbývající nezávislé instituce. Referendum by se tak stalo nástrojem plebiscitní, nikoliv zastupitelské demokracie.
4. Ovládnutí veřejnoprávních médií a státní správy:
Ačkoliv ke kontrole médií není nutná ústavní většina, změna ústavy by mohla tento proces zabetonovat. Lze si představit ústavní zákon, který by změnil definici a fungování veřejné služby a podřídil by rady České televize a Českého rozhlasu přímo vládě či parlamentní většině. Stejný princip by mohl být uplatněn i u dalších klíčových úřadů, jako je Nejvyšší kontrolní úřad nebo státní zastupitelství.
Závěr: Hrozba řízené demokracie
Spojení hnutí ANO a SPD ve vládě s ústavní většinou by představovalo systémové riziko. Nešlo by o běžnou politickou konkurenci, ale o potenciální snahu trvale změnit mocenskou architekturu státu. Zavedené principy dělby moci, parlamentní debaty, nezávislé justice a svobodných médií by byly podrobeny tlaku, kterému by nemusely odolat. Výsledkem by mohl být systém „řízené demokracie“ po vzoru Maďarska, kde sice formálně existují volby, ale rovnováha moci je trvale vychýlena ve prospěch jediné vládní síly. Otázka pro voliče tak není jen jaké daně či důchody tato koalice nabízí, ale zda jsou připraveni riskovat samotné základy liberálně-demokratického zřízení České republiky.
