Brusel – Dekarbonizace kompletního evropského silničního sektoru do roku 2050 je technicky možná a finančně dostupná. Vyžádá si však investice v řádu bilionů eur, masivní navýšení kapacity obnovitelných zdrojů a přinese řadu kritických výzev, od nedostatku surovin po nečekané ekonomické paradoxy. Nová komplexní analýza porovnávající 42 různých scénářů ukazuje, že neexistuje jediná zázračná technologie. Ať už se Evropa vydá cestou bateriových elektromobilů, vodíku, nebo syntetických paliv, bude čelit zásadním kompromisům mezi energetickou účinností, celkovými náklady a rychlostí transformace. Nejnaléhavějším zjištěním však je, že při současném tempu žádná z cest nezabrání překročení klimatického rozpočtu Pařížské dohody.
Cílem studie bylo zmapovat a porovnat různé technologické cesty k dosažení plně bezfosilní silniční dopravy v zemích EU27 a ve Spojeném království. Analýza se zaměřila na tři hlavní směry: přímou elektrifikaci pomocí bateriových elektrických vozidel (BEV), vozidla na vodíkový pohon (jak s palivovými články, tak se spalovacími motory) a využití syntetických paliv (e-paliv) ve stávajících spalovacích motorech (ICE).
Energetická účinnost: Baterie drtivě vítězí
Při pohledu na celkovou energetickou náročnost od výroby energie až po její spotřebu kolem (tzv. analýza Well-to-Wheel), je výsledek jednoznačný. Bateriové elektromobily jsou zdaleka nejefektivnější variantou. Kvůli minimálním ztrátám při přenosu elektřiny a vysoké účinnosti elektromotoru vyžadují nejméně primární energie.
Oproti tomu vozidla na vodíkový pohon s palivovými články (H2-FCEV) potřebují přibližně dvojnásobné množství energie. Ještě hůře jsou na tom vodíkové spalovací motory, které spotřebují 2,5 až 3krát více energie než BEV. Na samém chvostu efektivity se nacházejí syntetická paliva, jako je nafta či benzín vyrobené Fischer-Tropschovou syntézou. Kvůli energeticky náročnému procesu elektrolýzy a následné syntéze vyžadují tyto technologie 3,5 až 4krát více primární energie z obnovitelných zdrojů než přímá elektrifikace. Cesta e-paliv je tak dlážděna značnými energetickými ztrátami.
Překvapení v nákladech: Nejefektivnější cesta je nejdražší
Zatímco z hlediska energetiky jsou BEV jasným favoritem, ekonomická analýza přináší šokující zvrat. Celkové dodatečné náklady na přechod k plné elektromobilitě jsou ze všech scénářů nejvyšší, odhadované na 4 500 až 5 300 miliard eur. Lví podíl těchto nákladů tvoří samotná vozidla, konkrétně drahé baterie.
Naopak nejlevnější cestou se jeví pokračování v provozu spalovacích motorů na syntetická paliva. Celkové náklady se v tomto případě pohybují od 2 600 do 3 000 miliard eur. Přestože výroba e-paliv a související infrastruktura jsou dražší, výrazně nižší pořizovací cena vozidel (která se technologicky nemusí zásadně měnit) celkovou bilanci obrací v jejich prospěch.
Studie dochází k paradoxnímu závěru: z ekonomického hlediska je pro společnost levnější postavit masivní kapacity na výrobu a distribuci e-paliv, než investovat do drahých technologií pro maximální efektivitu na úrovni vozidla, jako jsou velké baterie, hybridizace nebo odlehčování konstrukce.
Gigantická výzva: Infrastruktura a suroviny
Každá z analyzovaných cest vyžaduje bezprecedentní navýšení instalované kapacity pro výrobu obnovitelné energie. Domácí výroba syntetických paliv by si vyžádala až 4 800 GW, zatímco scénáře s BEV začínají na 750 GW (při mezinárodním dovozu energie) až 1 100 GW (při domácí výrobě). Pro srovnání, v současnosti je v Evropě instalováno přibližně 340 GW solárních a větrných elektráren.
Klíčovým prvkem a zároveň potenciálně největší brzdou transformace je elektrolýza – proces výroby zeleného vodíku. Ten je nutný nejen pro vodíková vozidla a výrobu e-paliv, ale v menší míře i pro scénáře s BEV, kde slouží jako chemický „nárazník“ pro stabilizaci sítě a pokrytí výkyvů ve výrobě energie (např. v zimě bez slunce a větru). Požadovaná kapacita elektrolýzérů se do roku 2050 pohybuje od 870 GW až po 2 200 GW, a to pouze pro sektor dopravy. Přitom plán EU pro rok 2030 počítá s pouhými 40 GW.
Další kritickou překážkou je dostupnost surovin. Scénáře masivního rozšíření BEV narážejí na potenciální dočasný nedostatek lithia a kobaltu v globálním měřítku. Naopak 100% přechod na vodíkové palivové články by čelil „vážnému“ a absolutnímu nedostatku platiny, jejíž známé zásoby by nestačily ani pro pokrytí poptávky samotné Evropy.
Závod s časem, který prohráváme
Nejzávažnějším zjištěním studie je dopad na kumulativní emise skleníkových plynů. Přestože všechny scénáře dosáhnou do roku 2050 snížení emisí o 95-97 %, rozhodující je celkové množství emisí vypuštěných během přechodného období. Dominantním zdrojem těchto emisí (66-74 %) zůstává provoz stávající flotily vozidel na fosilní paliva.
Analýza ukazuje, že při stejném tempu obměny vozového parku jsou si kumulativní emise napříč všemi technologiemi překvapivě podobné. Klíčovým faktorem pro minimalizaci dopadu na klima tedy není samotná volba technologie, ale rychlost, s jakou dokážeme nahradit fosilní paliva obnovitelnou energií.
V tomto ohledu studie přináší mrazivé varování: ve všech zkoumaných scénářích, které jsou omezeny rychlostí obměny vozidel, překročí evropský dopravní sektor svůj spravedlivý podíl na uhlíkovém rozpočtu pro cíl 1,5 °C již v letech 2031–2032. Samotná technologická změna tedy k dodržení Pařížské dohody stačit nebude.
Závěr: Budoucnost je v mixu technologií
Studie jasně ukazuje, že sázka na jedinou technologii je příliš riskantní a neefektivní. Každá cesta má své nepřekonatelné slabiny: BEV jsou nejdražší, e-paliva energeticky nejnáročnější a vodíkové palivové články narážejí na absolutní limity surovin.
Nejrobustnějším a nákladově nejefektivnějším řešením se proto jeví technologický mix. Například kombinace BEV pro osobní dopravu s energií z domácích zdrojů a využití e-paliv (vyrobených v regionech s lepším slunečním a větrným potenciálem) pro těžkou nákladní dopravu a stávající vozový park.
Zásadním poselstvím je nutnost okamžité a masivní akce. Rychlost zavádění bezuhlíkových energií do dopravy v tomto desetiletí bude mít na celkové kumulativní emise do roku 2050 větší vliv než konečná volba dominantní technologie. Cesta k zelené mobilitě je otevřená, ale čas na její úspěšné zdolání se rychle krátí.
