Na monitoru mám vedle sebe zobrazeny dva texty. Dva pohledy na totéž bojiště, které by však stěží mohly být odlišnější. První, z pera české redaktorky Michaely Nováčkové, maluje obraz apokalypsy: ukrajinská fronta se rozpadá, vojáci jsou vyčerpaní, velení je chaotické a Rusko nezadržitelně postupuje. Druhý, z úst amerického generála ve výslužbě Bena Hodgese a zprostředkovaný reportérem Robertem F. Worthem, nabízí obraz tiché, ale účinné adaptace: Ukrajina se učí šetřit životy, inovuje a mění strategii tak, aby čas, dosud spojenec Moskvy, začal hrát v její prospěch.
Který z těchto světů je reálný? A je vůbec možné, aby oba existovaly současně?
Článek Michaely Nováčkové je reportáží ze zákopů. Je to mikropohled plný emocí, frustrace a bezprostředního lidského utrpení. Cituje ukrajinské důstojníky, kteří mluví o děravé obraně, nedostatku pěchoty a mikromanagementu velitele Syrského. Je to syrový, autentický a zdrcující obraz, který nelze zlehčovat. Každý, kdo vnímá válku jako sled taktických map a tabulek se zbraněmi, by si měl tento text přečíst, aby pochopil pekelnou realitu, které čelí obránci na frontě.
Na druhé straně stojí strategický makropohled generála Hodgese. Ten vidí totéž bojiště, ale optikou vojenského stratéga s celoživotní zkušeností. Vidí ruské „masové vlny“ ne jako znak síly, ale jako neudržitelnou a barbarskou taktiku. Vnímá ukrajinské inovace – drony, preciznější dělostřelectvo, lepší rotace vojáků – ne jako zoufalé záplaty, ale jako zárodek nové, chytřejší a dlouhodobě efektivnější strategie. Hodgesova klíčová myšlenka zní: „Rusko nemůže vyhrát, pokud se my na Západě úplně nevzdáme.“
Pravda, jak už to ve složitých konfliktech bývá, leží v napětí mezi těmito dvěma perspektivami. Voják v zákopu může oprávněně cítit, že se vše hroutí, zatímco jeho velení na strategické úrovni úspěšně provádí operaci, která v dlouhodobém horizontu zachrání tisíce životů a opotřebuje nepřítele. Oba pohledy mohou být pravdivé zároveň.
Zde se však nabízí legitimní otázka ohledně kontextu a optiky, kterou autoři na konflikt nahlížejí. Generál Ben Hodges je produktem západní vojenské doktríny, která klade důraz na strategii, udržitelnost a hodnotu lidského života. Jeho analýza je logicky chladná a zaměřená na výsledek v horizontu měsíců a let.
U redaktorky Nováčkové je kontext složitější. Jako absolventka prestižních oborů na Univerzitě Karlově, včetně politologie na Filozofické fakultě, prošla akademickým prostředím, které formuje kritické myšlení. Jedním z vyučujících na této fakultě je však i Lubomír Zaorálek, politik známý svými postoji, které jsou často vnímány jako skeptické vůči jednoznačné vojenské podpoře Ukrajiny a vstřícnější k hledání diplomatických kompromisů s Ruskem.
Je proto nutné si položit otázku: Není text redaktorky, byť založený na reálných výpovědích z fronty, podvědomě formován akademickým a politickým myšlením, které zdůrazňuje především cenu a marnost konfliktu? Není možné, že výběrem a interpretací zdrojů dává přednost obrazu rozkladu před obrazem houževnaté adaptace? Jistě, redaktorka cituje Ukrajinskou pravdu, ale finální výběr a tón článku je plně v jejích rukou.
Její text se zaměřuje výhradně na ukrajinské slabiny a v podstatě ignoruje obrovské problémy a ztráty na ruské straně, které naopak zdůrazňuje Hodges. Tento selektivní přístup, který vykresluje Ukrajinu jako systém před kolapsem, nápadně rezonuje s argumenty těch, kteří volají po okamžitém míru za jakoukoliv cenu, protože další boj je údajně beznadějný.
Nikdo netvrdí, že jde o záměrnou dezinformaci. Spíše o ukázku toho, jak může osobní a akademické pozadí ovlivnit novinářskou práci. Zatímco generál s čtyřicetiletou praxí vidí les a posuzuje jeho zdraví, novinářka se může soustředit na jednotlivé usychající stromy a z toho vyvodit, že celý les umírá.
Konečný verdikt, kdo má větší rozhled, je nasnadě. Ben Hodges analyzuje systém, logistiku a dlouhodobé trendy. Michaela Nováčková zprostředkovává lidský prožitek a taktické selhání. Její zpráva je důležitým varováním a voláním o pomoc. Hodgesova analýza je strategickým kompasem. Nebezpečí nastává, když se zprávy ze zákopů, plné pochopitelného zoufalství, začnou vydávat za celkový obraz strategické situace. Právě to je přístup, který nejvíce vyhovuje Kremlu a těm, kteří by rádi viděli západní podporu Ukrajině co nejdříve ukončenou.
