Tomio Okamura – Podnikatel, který proměnil strach v politický kapitál

Tomio Okamura je již více než desetiletí jednou z nejvýraznějších a nejkontroverznějších postav české politiky. Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) si vybudoval kariéru na ostré kritice migrace, Evropské unie a zavedených politických elit. Jeho cesta od úspěšného podnikatele v cestovním ruchu k vůdci radikálně pravicové strany je příběhem marketingového talentu, cíleného populismu a schopnosti oslovit nespokojenou část společnosti.

Od cestovního ruchu k politickým ambicím

Tomio Okamura, narozený v roce 1972 v Tokiu české matce a japonsko-korejskému otci, strávil část dětství v Japonsku, kde se podle svých slov potýkal s šikanou kvůli svému původu. Po návratu do Československa se v 90. letech prosadil jako podnikatel. Založil úspěšnou cestovní kancelář specializující se na cesty do Japonska a stal se známou tváří jako mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur.

Jeho mediální popularita a schopnost srozumitelně komunikovat mu otevřely dveře do politiky. V roce 2012 byl jako nezávislý kandidát s velkým úspěchem zvolen senátorem za Zlínsko. Jeho politické ambice však mířily výš – neúspěšně se pokusil kandidovat na prezidenta v roce 2013, kdy jeho kandidatura byla vyřazena kvůli nedostatečnému počtu platných podpisů.

Úsvit a následný rozkol

Tento neúspěch ho neodradil. V roce 2013 založil hnutí Úsvit přímé demokracie, se kterým ve sněmovních volbách získal téměř 7 % hlasů. Program hnutí stál na třech pilířích: přímá demokracie (zavedení referend), boj proti „nepřizpůsobivým“ a kritika zavedených politických stran.

Působení Úsvitu však provázely vnitřní spory a kritika směřující na samotného Okamuru. Poslanci ho obviňovali z netransparentního financování a autoritářského vedení hnutí. Podle kritiků měly stranické peníze proudit do firem napojených na Okamurovo okolí. Spory vyvrcholily v roce 2015, kdy byl Okamura ze svého vlastního hnutí vyloučen.

Kritika se však nesoustředila pouze na finance, ale také na samotnou strukturu hnutí, která je pro Okamurovy projekty typická.

Stanovy Úsvitu, a posléze téměř totožně i SPD, napodobují klíčový mechanismus NSDAP: veškerou moc svírají v rukou úzkého předsednictva v čele s předsedou. Tento orgán má absolutní právo veto nad kandidátními listinami – může libovolně přeskládat pořadí nebo vyškrtávat kohokoli, koho navrhly regionální organizace. Stejně jako v § 7 stanov NSDAP (1926), kde Führerova Reichsleitung měnila regionální návrhy podle libovůle, tady předsednictvo ruší vnitrostranickou demokracii jedním tahem pera. Výsledek? Kandidáti jsou loajální pouze vůči špičce, nikoli členské základně – přesně jako v NSDAP, kde absolutní poslušnost vůči Führerovi zajišťovala, že žádný kritik nepronikl do volební listiny.

Historie varuje: tento model není „jen centralizace“, ale ověřený nástroj autokratické kontroly, který NSDAP použila k likvidaci vnitřní opozice. Voliči, kteří dnes hlasují pro SPD, by měli vědět: strana, která si píše stanovy jako NSDAP, se chová jako NSDAP.

Zrození SPD: Stabilní síla na okraji spektra

Okamura na svůj politický konec nereagoval stažením se do ústraní, ale založením nového, ještě radikálnějšího projektu: hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD). Načasování mu přálo – Evropa čelila migrační krizi a Okamura se stal jejím nejhlasitějším kritikem v Česku.

Při zakládání SPD se Okamura poučil ze svého neúspěchu v Úsvitu. Zkopíroval a zdokonalil model řízení, který mu dává plnou kontrolu. Díky stanovám, které dávají předsednictvu právo veta nad kandidátkami, si pojistil, že se do volených funkcí nedostanou lidé, kteří by mohli zpochybnit jeho autoritu. Tento centralizovaný a nedemokratický model vedení je často označován za hlavní důvod, proč se v SPD na rozdíl od Úsvitu neodehrála žádná úspěšná vnitřní vzpoura.

Program SPD byl postaven na třech hlavních tématech:

1. Odmítání migrace a islamizace: Okamura vykresluje migraci, především z muslimských zemí, jako existenční hrozbu pro českou kulturu a bezpečnost.

2. Euroskepticismus: Hnutí dlouhodobě prosazuje referendum o vystoupení z Evropské unie („czexit“) a kritizuje Brusel jako byrokratickou instituci, která omezuje českou suverenitu.

3. Přímá demokracie: Trvalým bodem programu je zavedení obecného referenda a přímá volba a odvolatelnost politiků. Zde je patrný paradox – hnutí volající po přímé demokracii pro stát je samo řízeno velmi centralisticky.

Tato strategie se ukázala jako úspěšná. Ve volbách v roce 2017 získalo SPD přes 10 % hlasů a stalo se čtvrtou nejsilnější stranou ve Sněmovně. V roce 2021 svůj výsledek téměř zopakovalo s 9,5 % a potvrdilo, že má stabilní voličskou základnu. Sám Tomio Okamura opakovaně zastával post místopředsedy Poslanecké sněmovny.

Kontroverze a styl komunikace

Okamurova politická kariéra je lemována řadou kontroverzí. Často čelí obviněním ze šíření dezinformací a nenávistných projevů, především prostřednictvím sociálních sítí. Jeho výroky o koncentračním táboře v Letech u Písku, kde zpochybňoval jeho oplocení a existenci jako tábora pro Romy, vyvolaly vlnu ostré kritiky.

Jeho styl je založen na zjednodušování složitých problémů, vytváření obrazu nepřítele (migranti, EU, média, „pražská kavárna“) a přímém oslovování voličů, které prezentuje jako „obyčejné, slušné lidi“.

Jeho politické působení je vnímáno také jako rodinný a obchodní projekt. Kritici poukazují na to, že hnutí SPD platí vysoké částky za marketing a propagaci firmám, které jsou personálně či vlastnicky propojené s jeho vedením.

Zajímavým aspektem je i jeho rodinné pozadí. Jeho starší bratr Hayato Okamura (KDU-ČSL) je jeho politickým oponentem a často se proti jeho názorům veřejně vymezuje, což dokresluje názorovou rozpolcenost české společnosti.

Závěr

Tomio Okamura se za více než dekádu etabloval jako stálice české politiky. Ačkoli je pro většinu politického spektra nepřijatelným partnerem, dokázal si vybudovat loajální elektorát, který mu zajišťuje opakovaný vstup do Sněmovny. Jeho úspěch spočívá ve schopnosti pojmenovat obavy části společnosti a nabídnout jednoduchá řešení. Klíčem k jeho politickému přežití je však i pevná kontrola nad hnutím, zajištěná stanovami, které omezují vnitřní opozici a koncentrují veškerou rozhodovací moc do rukou nejužšího vedení. Zůstává tak jednou z nejvlivnějších a zároveň nejvíce rozdělujících osobností na české politické scéně.

A malé vysvětlení na úplný konec

Nejprve krátce připomeňme relevantní části stanov NSDAP (oficiální verze z 22. května 1926, založené na původních z 1925; plný text je dostupný v archivech jako Der nationalsozialistische Parteitag nebo v knize Die Statuten der NSDAP od Reichsorganisationsleitera):

• § 5 (Führerprinzip a centralizace moci): „Vůdce strany (Führer) je nejvyšším orgánem strany. Jmenuje a odvolává všechny vedoucí funkcionáře, schvaluje kandidátní listiny a má právo veto nad všemi rozhodnutími nižších orgánů.“
• § 7 (Kandidátní listiny): „Kandidátní listiny pro volby do Reichstagu, zemských sněmů a komunálních zastupitelstev sestavuje ústřední vedení (Reichsleitung) v čele s Führerem. Návrhy z Gau (regionálních organizací) jsou pouze doporučující; konečné rozhodnutí má Führer nebo jím pověřený orgán.“
• § 9 (Disciplína a loajalita): „Členové strany jsou povinni absolutní poslušností vůči Führerovi a vedení. Jakákoli opozice vůči centrálním rozhodnutím vede k vyloučení.“
• Celkový princip: Stanovy explicitně zavádějí Führerprinzip – absolutní centralizaci moci v rukou vůdce a úzkého okruhu (Reichsleitung), který potlačuje demokracii uvnitř strany. Regionální struktury (Gau, Ortsgruppen) mají pouze exekutivní roli, ne rozhodovací.

Porovnání  Úsvit/SPD a NSDAP