Je to zvláštní, až mrazivý pocit, slyšet v Davosu kanadského premiéra citovat Václava Havla, aby popsal současný stav světa. Mark Carney ve svém projevu nepoužil Havlovu esej Moc bezmocných jako lacinou intelektuální ozdobu, ale jako skalpel, kterým nemilosrdně obnažil současnou globální realitu. A pro nás, malou zemi v srdci Evropy, je to diagnóza, kterou bychom měli brát smrtelně vážně.
Carneyho poselství je jasné: Éra „hodného“ globalizovaného světa, kde pravidla platí pro všechny stejně, skončila. Žijeme ve lži, pokud se tváříme, že Světová obchodní organizace (WTO) nebo OSN nás ochrání před zvůlí velmocí. Pro Českou republiku, zemi, která svou prosperitu postavila na otevřenosti, exportu a integraci, je to budíček o síle sirény.
Zelinář v globální politice
Havlovým zelinářem, který dává do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“, aniž by mu věřil, jsme dnes my všichni. My, státy střední velikosti (a v českém případě spíše ty menší), kteří stále předstíráme, že volný obchod je posvátný, zatímco Čína a USA používají cla a sankce jako zbraně. Předstíráme, že naše bezpečnost je automaticky garantována, zatímco architektura kolektivní bezpečnosti se otřásá.
Carney má pravdu: „Systém trvá, protože se všichni účastní rituálů, o kterých soukromě vědí, že jsou falešné.“ Pro Prahu to znamená přestat si lhát o tom, že ekonomická závislost na autoritářských režimech je jen „byznys“. Není. Je to zbraň namířená na naši suverenitu. „Žít v pravdě“ dnes znamená přiznat si, že svět je nebezpečné místo, kde – jak Carney cituje Thúkydida – „silní dělají, co mohou, a slabí trpí, co musí“.
Rozdíl mezi Kanadou a Českem
Zde však český optimismus naráží na limity naší geografie a velikosti. Mark Carney mluví z pozice Kanady – energetické velmoci s obrovským nerostným bohatstvím, chráněné dvěma oceány a sousedstvím s USA. Když Kanada mluví o „budování pevnosti“ a strategické autonomii v energiích a kritických minerálech, je to ambiciózní plán. Když o tom samém přemýšlí Česká republika, je to otázka přežití.
My nemáme kanadské zásoby lithia ani ropy. Nemáme oceány. Máme jen svou polohu mezi Německem a Východem. Carneyho volání po „koalicích ochotných“ a „hodnotovém realismu“ je pro nás jedinou cestou. Jako malý stát si nemůžeme dovolit být sami. Pokud přestanou platit mezinárodní pravidla a nastoupí právo silnějšího, jsme první na ráně – historie 20. století nás o tom poučila dostatečně krutě.
Být u stolu, nebo na jídelním lístku
Carneyho věta „pokud nejste u stolu, jste na jídelním lístku“ by měla viset zarámovaná v Černínském paláci. Pro Česko to znamená jediné:
-
Musíme přestat vnímat EU a NATO jako samozřejmé „hotely“, kde bydlíme, ale jako aktivní aliance, které musíme posilovat. Carneyho důraz na zbrojení a domácí průmysl je přesně to, co musí dělat i Evropa, pokud nechce být jen hřištěm pro spory USA a Číny.
-
Carney definuje nový přístup jako pragmatický, ale zásadový. To je přesně ta poloha, kterou Česko v poslední době hledá ve vztahu k Ukrajině nebo Tchaj-wanu. Není to idealismus „havlismu“ 90. let, je to tvrdá kalkulace: podporujeme demokracie, protože ve světě diktátorů nepřežijeme.
-
Nemůžeme být energeticky soběstační jako Kanada, ale musíme diverzifikovat. „Kupovat si pojištění,“ jak říká Carney. To znamená, že investice do jádra, čipů nebo AI nejsou jen ekonomické otázky, jsou to otázky národní bezpečnosti.
Sundat ceduli z výlohy
Projev kanadského premiéra je možná jedním z nejdůležitějších politických textů této dekády. Ukazuje cestu, jak se „střední mocnosti“ (kam se Česko s trochou sebevědomí může řadit) mohou vzepřít diktátu hegemonů.
Václav Havel psal o moci bezmocných v totalitě. Mark Carney píše o moci menších států v totalitě geopolitické anarchie. Pro Českou republiku z toho plyne jasný úkol: Přestat doufat, že se vrátí staré dobré časy klidné globalizace. Nevrátí. Je čas, abychom i my sundali tu lživou ceduli z výlohy, přiznali si tvrdou realitu a začali budovat odolnost – nikoliv sami, ale v pevných, zájmových a hodnotových koalicích. Protože v tomto novém, brutálním světě, o kterém Carney mluví, se na neutralitu nebo „švejkovaání“ hrát nedá.
