Na první pohled se jedná o stanovy standardní politické strany v demokratické zemi. Mají hierarchii orgánů, definují práva členů a obsahují kontrolní mechanismy. Podrobná analýza stanov politického hnutí ANO 2011, klíčového hráče na české politické scéně, však odhaluje propracovaný systém, který vedle formálních demokratických postupů obsahuje i mimořádně silné nástroje pro centralizaci moci do rukou nejužšího vedení, především pak samotného předsedy. Experti varují, že vnitrostranická kultura, kterou tyto stanovy definují, by v případě zisku ústavní většiny mohla představovat riziko pro zavedené demokratické principy v zemi.
Každá politická strana je definována svými stanovami – vnitřní ústavou, která určuje, jak se přijímají členové, jak se volí vedení a kdo má v konečném důsledku rozhodující slovo. Stanovy hnutí ANO, ve znění z roku 2021, nejsou výjimkou. Jejich text popisuje strukturu od místních buněk přes oblastní a krajské organizace až po celostátní orgány, jako je Celostátní sněm, Výbor a Předsednictvo.
Na papíře vše vypadá demokraticky. Nejvyšším orgánem je Celostátní sněm, který se schází jednou za dva roky, aby volil vedení. Existuje Kontrolní komise pro dohled nad hospodařením a Rozhodčí a smírčí komise pro řešení vnitřních sporů. Při hlubším pohledu se ale objevují klíčová ustanovení, která tuto demokratickou strukturu zásadně ovlivňují a koncentrují reálnou moc na jediném místě.
Absolutní vládce kandidátek: Právo veta předsedy
Nejsilnějším nástrojem, který stanovy svěřují do rukou předsedy, je totální kontrola nad podobou kandidátních listin pro všechny typy voleb. Ačkoli kandidáty nominují organizace od nejnižší úrovně a kandidátky schvaluje celostátní Výbor, poslední slovo má vždy předseda.
-
Článek 11, odstavec 5 stanovuje, že do kandidátních listin schválených Výborem může „ve stejném rozsahu zasáhnout i předseda Hnutí“.
-
Tato pravomoc je ještě posílena v článku 12, odstavci 6, který uvádí: „Předseda je oprávněn ve výjimečných a odůvodněných případech i po schválení kandidátních listin Výborem… do schválených kandidátních listin zasáhnout (zejména vyškrtnout kandidáty a/nebo změnit pořadí jednotlivých kandidátů a/nebo doplnit kandidáty).“
Co to znamená v praxi? Vůle stovek či tisíců členů, kteří v demokratickém procesu vybrali a seřadili své kandidáty, může být zvrácena jediným rozhodnutím jednoho člověka. Poslanec, senátor či krajský zastupitel tak za své volitelné místo na kandidátce nevděčí primárně podpoře své domovské organizace, ale přízni předsedy. Tento mechanismus vytváří extrémně silnou vazbu loajality směrem vzhůru k předsedovi, nikoli směrem dolů k členské základně či voličům v regionu.
Kdo je a není členem? Pevná kontrola shora
Další pilíř centralizované moci spočívá v kontrole nad členskou základnou a samotnou existencí stranických buněk.
-
O konečném přijetí nového člena rozhoduje celostátní Předsednictvo a jeho rozhodnutí je dle článku 4, odstavce 2 „konečné a nelze se proti němu odvolat“.
-
Stejné Předsednictvo rozhoduje i o vyloučení člena (článek 6, odstavec 2). Ačkoliv se vyloučený člen může odvolat, odvolání nemá odkladný účinek – vyloučení platí okamžitě.
-
A konečně, Předsednictvo má dle článku 12, odstavce 5 pravomoc rozhodovat o „zřízení, sloučení či rozdělení nebo zrušení“ jakékoli místní či oblastní organizace.
Tato kombinace pravomocí dává vedení nástroj k efektivnímu potlačení jakékoli vnitrostranické opozice. Kritická členská základna může být buď odmítnuta, vyloučena, nebo může být její domovská organizace jednoduše zrušena.
Řízení regionů z centra: Jmenovaní, nikoli volení
Demokratická vertikála moci je narušena i na krajské úrovni. Šéfa krajské organizace, klíčovou postavu regionální politiky, nevolí členové v daném kraji. Podle článku 16, odstavce 7 je předseda Krajského předsednictva „jmenován a odvoláván Předsednictvem“ na celostátní úrovni. Krajský sněm ho pouze nominuje.
Tím je zajištěno, že krajský lídr je primárně odpovědný a loajální centrále, která ho do funkce dosadila a může ho z ní kdykoli odvolat, nikoli členské základně, jejíž důvěru by si jinak musel neustále získávat.
Riziko pro stát: Co hrozí při zisku ústavní většiny?
Samotné stanovy politické strany nejsou hrozbou pro ústavní pořádek země. Jsou však zrcadlem její politické kultury a DNA. Nebezpečí spočívá v tom, že strana, která by získala absolutní moc v podobě ústavní většiny, by mohla začít uplatňovat své vnitřní principy i na řízení celého státu.
-
Oslabení parlamentu: Kontrola nad kandidátkami by se promítla do parlamentu složeného z poslanců, jejichž kariéra závisí na loajalitě k jedinému vůdci. Parlament by tak přestal být nezávislou zákonodárnou mocí a arénou pro svobodnou diskuzi a stal by se pouhým „notářstvím“ pro schvalování vládních návrhů.
-
Centralizace státní moci: Model řízení regionů jmenováním z centra by mohl inspirovat snahy o omezení pravomocí samospráv a posílení kontroly vlády nad kraji a obcemi. Stejně tak by mohl být uplatněn při obsazování klíčových postů ve státní správě, kde by kritériem nebyla odbornost, ale loajalita.
-
Netolerance k opozici a kritice: Vnitrostranická kultura, která umožňuje snadno eliminovat nesouhlas, by se mohla přenést i do celostátní politiky. To by se mohlo projevit tlakem na nezávislá média, občanskou společnost, justici a další instituce, které fungují jako kontrolní mechanismy moci.
Závěrem lze říci, že stanovy hnutí ANO vytvářejí vysoce efektivní model manažerského řízení politiky, kde je moc koncentrována na vrcholu. I když je tento model pro vnitřní fungování strany legální, jeho přenesení na úroveň státní správy po získání ústavní většiny by mohlo vést k postupné, ale systematické erozi dělby moci, parlamentní demokracie a principů právního státu.
